2. den — Pohádky

25 km (celkem 55 km)

Zásadka — Slatějov

Startujeme se sluníčkem v 7:30. Deers měl neplánovaný budíček formou motorového letadla, které letělo nad námi.

Jak už je zvykem, snídáme až na cestě, kde se nám to líbí. Hned za rohem našeho nocoviště narazíme na srnčí. Tak to byl asi ten, který v noci tak bekal. Pádí si to před námi.

„To jsou krásné výhledy. Však počkej Pumpkins, dneska budeš mít takových výhledů, že už na ně ani nebudeš koukat.“ pravil Deers. A musím uznat, že měl ten chlapec pravdu.

Za kilometr už jdeme pod Valečovským kopcem, na kterém je zřícenina. Stromy, rozkvetlé květiny všeho druhu, cedule lákající k návštěvě hradu. Takové klasické předhradí. Co nás ale překvapilo, byl zbrojnoš. A hned několik. A plné parkoviště dodávek Česká televize. Hned jsme začali hádat, co asi točí. A Deers se bavil myšlenkou, že třeba budeme v záběru stejně jako ten cyklista v Noci na Karlštejně. Nicméně se nic takového nekonalo, protože jsme pak jen potkali nějakou plánovací skupinu a byli jsme pryč.

Valečov byl moc hezký. Nikde ani noha, což bylo příjemné, abychom si to v klidu okoukli. Teda Deers, já měla zábavu s bílou kočičkou, kterou evidentně už dlouho nikdo nehladil. Nechtěla mě pustit!

Pak jsme se klikatili cestou po klasických vesničkách, na loukách krávy, jen sluníčko a my. Co vám budu povídat. Bylo to jako z pohádky. A my šli vstříc dalšímu hradu. Nejdříve ale ještě Drábské světničky. Teplota nezadržitelně stoupá a my už chceme zasednout k snídaňovému setu.

Ždímáme poslední zásoby energie. Kdyby to aspoň nebylo tak do kopce. Finiš je obzvlášť vydatný. Prudký a dost divokým terénem. V 9:30 jsme tam. Je 22*C. Potkali jsme první dva turisty. Jeden dokonce od nás okamžitě dostal přezdívku – „autobusák“. To byste ho museli vidět. Nic proti řidičům autobusů, ale on ho fakt musel mít někde pod kopcem zaparkovaný, to jinak není možné.

Při snídani testujeme nový titanový hrnec. Kafíčko, kaše se skořicí, jablkem a naším domácím „hikers combem“ (sušené banány, para a kešu ořechy a lentilky). Za necelou hodinu pokračujeme v cestě. Poslední zajímavostí této lokality je 130 metrů dlouhá propast, kterou se dá projít na druhý konec. Zároveň je vysoká také přes sto metrů, takže je to jako cesta do pekla. Je to tak úzké dlouhé a hluboké, že v létě je tam maximálně deset stupňů.

Velmi příjemné osvěžení, ale mně se tam nelíbilo. Úplně jako ze Třetího prince, jak zarostl do té skály. Deers byl v minulém životě velký pavouk přesně v takovémhle prostředí, tak tomu se tam líbilo moc.

Dneska teda máme tempo žalostné. Po příjemných vrstevnicích ve vyčištěném listnato-borovicovém lese dáváme strategickou zastávku. Na pivo, kafe a porcelán (chápejte jako wc). Pivo na tekutiny, kafe na zpívání o kofeinu v žilách a porcelánek … víte jak. No jo, jsme žabaři.

Odcházíme v poledne schovat se do lesa. Za půl hodiny jsme sešli do takového úbočí mezi dvěma kopcema. Je zde bazén. Tedy, byl to bazén. Teď je v něm zelená voda a ryby. A je tu hotel. Bývalý. Deers to architektonicky zhodnotil jako „socialistické memento“. Výstižné. Máme právě deset kilometrů.

Čekal nás velmi náročný výstup na ten druhý kopec. Cesta byla z takových schodů. Ať už kořenových nebo kamenných. Občas jeden schod byl vysoký třeba i nám do pasu. Nic pro lidi menšího vzrůstu. Já často zastavuji, abych popadla dech. Výšlap jak k Nebeské bráně k svatému Petrovi. Je 29*C. Řekla bych, že jsme zpocení až na p*deli, ale to není dostatečně výstižné.

Co je fajn, je tu liduprázdno. Nikde nikdo. Potkáváme jen dva traktory se dřevem.

Něco po 14. hodině jsme ve vesničce Srbsko. Výheň. Schováváme se na návsi pod lípou. Hezky pofukuje. Obědváme vydatně, snižujeme váhu batohu. Máme v nohách přibližně 13 km. Takže jsme v půlce dneška.

Dále po červené je úsek plný borovic a je to jedno velké pískoviště. Čekali jsme automaticky písák, ale jen sucho, sucho, sucho, že není nikde ani scvrklá borůvka.

Na Kosti je jako po vymření. 16 hodin. Kofola nás staví trochu na nohy, ale už jsme fakt uchozený. Máme nějakých 17 km a přišli jsme na to, proč tak málo.

Tady to není jako na Caminu, kde jsme nasadili tempo a dalších deset km ho jen udržovali. To jsme jeli na automat a zastavili párkrát za den. Tady to je samá vyhlídka, překážka, kořeny, zatáčky, schůdka, mrtvý brouci, živý brouci, kytičky, domečky atd.

Na Kofole jsme až do pěti. Líně se zvedáme. Deers hodnotí teplo: „Ty vogo, to je bio zátěž tak na stovce.“

Opouštíme bez tak opuštěné podhradí a začíná nejkrásnější část dnešní cesty. Jdeme loukou která se ladně vlní mezi lesy. Čerstvý vzduch, tráva jako by ji někdo učesal jedním směrem. Je to až magické, pohádkové. Atmosféru k tomu dokresluje zlatavé Slunce. K tomu se ze všech stran ještě ozývají ptáci se svojí večerní árií.

Občas jsou okamžiky, které nejdou popsat a jsou scenérie, které nejdou vyfotit. Tohle je jednoznačně jedna z nich. Noříme se pak na chvilku ještě do lesa a to samé pokračuje jen s mechem a skálami. Když jsou osvětlené do růžovo oranžové, působí ohromně a zároveň přátelsky.

V chatové osadě se zase mazlím s kočkou. Pak už jen vylezeme na poslední kopec dneška a jdeme hledat spaní.

„Pozůstatky starých cest mám vlastně úplně nejraději,“ řekl zasněně Deers na starou kamennou cestu (do toho kopce).

Přesně v 19:56 už máme rozbořené tábořiště. Spíme pod krásnou klenbou z buků. Někde vzadu zase beká vysoká. Vyšel Měsíc. Lehce šumí listy na stromech. Je příjemný vzduch.

Dobrou.

PS: K srnčímu se přidávají ještě divočáci.