13. den – Silvestr u jeptišek

Frómista — Carrión de los Condes

21 km (celkem 388 km)

A je to tu zase. Vlezlá mlha, zima a -3 stupně. Ono se to zdá, že si pěkně šlapeme po kopečkách jako na Vysočině, ale my se stále držíme kolem 800 m. n. m. Je to sice dost placka, ale vysoko. Taková náhorní plošina. To už jsou u nás normálně regulérní hory, kde se lyžuje. Severně od nás koukáme na zasněžené dvoutisícovky. Nejvyšší, kterou vidíme, je Torrecerredo a má 2 650 m. n. m.

Ráno tedy bylo s mlhou dost jednotvárné a povídat o krásných přírodních scenériích nemohu, protože jsme viděli tak akorát kulový. V jednu chvíli už jsme se radovali, že se otepluje a vyjasní se, ale pak se zatáhlo ještě víc a zase jsme se pohroužili do bílé tmy.

Tak se podělím alespoň o vypozorovanou zajímavost. Mají to tu totiž pěkně popletené. V poslední vesničce před naším spacím městem (stále v mlze) hledáme něco k odpočinku. Promrzlí a s velkým poledním apetitem vcházíme do místní cukrárny. Je tam úžasné teplo a každý milimetr krychlový vzduchu je plný omamné vůně marcipánu. Ale žádné stolečky. Cukrárna je jako řeznictví. Vyberu, nakoupím a odcházím.

Na druhou stranu bar je stoprocentní jistota a nepředstavujte si bar jako náš. Už jsem to popisovala se staříky a fotbalem. V baru si můžete dát úplně cokoli. Od kafe, přes sladké až po vývar. Tak jsem si nacpali bříška. Už objednáváme jako zkušení poutníci. „Dos americanos, dos caldos y dos tortillas, por favor.“ Dát si v tomhle počasí čistý vývar je nejgeniálnější věc na Světě.

Večer se bar mění v obdobu naší restaurace a kavárny tu nejsou skoro vůbec. A když, tak je to stejně bar. To nejednoho zmate.

Jak jsme vyšli z baru, po mlze nebylo ani památky. Puchejř (rozuměj slunce) svítil, jako by svítil celý den. Teplota byla pocitově okamžitě aspoň o deset stupňů příjemnější. Deers mlhu přirovnal k mozkomorům. Usadí se jako poklička a vezme veškerou radost.

Už jsem nastínila, že dnešní albergue bude na Silvestra a oslavu konce roku speciální. Ano, je, spíme v bývalé škole u kláštera Espíritu Santo. Řád sester tu měl velké volné prostory a jsou dost akční, tak si tu zřídili albergue. Těšíme se, že bude další zážitek ideální pro vyprávění u ohně.

Vtipný je samotný přijímací proces. Vždy, když jako poutník přijdete do albergue, jdete nejdříve vyřídit papíry. Podáte kredenciály, oni do každého dají své razítko, pak občanky nebo pasy a pak zaplatíte za ubytování. Nevím, zda jsou české občanky extra odlišné od průkazů jiných, ale téměř pokaždé se nás ptají, co je jméno a co příjmení (přitom je to tam v angličtině napsané). Potřebné věci (pokaždé jiné) pak zapíší do knihy návštěv. Koukám paní pod ruku, co tam píše a najednou si uvědomím, že jsem přejmenovaná. Na Rychnov nad Kněžnou! Haha. Deers je správně, ale já tu oficiálně nejsem ubytovaná. To nějaký Rychnov. Aspoň, že nejsem Praha. Haha.

„Ó, vzhlížejme vzhůru k andělskému kůru, co troubí co zpívá své Gloria,“ zní celým albergue.

Pak už je běžný postup prohlídky, kde co najdeme. Rychle vybalíme batohy, jsme tu dost brzy (po 14 hod.), tak chvilku odpočíváme a vyrážíme na obhlídku města. Ano, Deers potřeboval vidět všechny lokální pamětihodnoti. Škoda, že jsou všechny kostely zavřené. Cestou zpět do albergue se zastavujeme v baru na Martini, které tu všichni pijí, pozorujeme kolorit a užíváme okamžiku pohody. Pak ještě nakupujeme (na můj vkus příliš dlouho).

Večer čekáme, že se zvrhne zase nějaká poutnická velkopárty, ale nic takového. Sestry tu mají striktní pravidla. V 21:30 musí být uklizená kuchyně, v 22:00 musí být všichni v posteli, zhasínají se světla a hotovo. Nikde žádný alkohol. V 6:00 se světla rozsvěcejí a kuchyně je otevřená 5:00–8:00. To se blbě dělá párty.

Ale stejně jsme si v kuchyni udělali příjemné veselé povídání. S TK a Kimem z Korei a s Jarinem a Ute z Německa.

Když jsme vše v kuchyni kolektivně uklidili, pomalu jsme se šli uložit do postele. A najednou koukám, že je tu ještě poutník, kterého neznáme. Stará škola. Může mu být kolem šedesáti. Postavil se doprostřed místnosti plné postelí a krásnou lámanou angličtinou vysvětlil, že může chrápat a že pro ten případ koupil špunty do uší. Kdo chce, ať si vezme. Ne, že chrápe každou noc, ale když už, tak „like a man“ (pořádně!). Pavarotti je proti němu prý čajíček. Tak jsme zvědaví.

V 22:03 přišly dle očekávání dvě sestry a všechny obešly, objaly a popřály hezký Nový rok a huš spát.

Takovýhle Silvestr jsme opravdu nikdy nezažili. Tak dobrou. Oslavte to za nás. My jsme unavení poutníci na daleké cestě.

Feliz año nuevo 2020 přejí Deers & Pumpkins!