32. den – Zpátky

Finisterre — Olveiroa

33 km (celkem 971 km)

Koncem Světa naše cesta nekončí. Přeci jste si nemysleli, že po tolika kilometrech hned nasedneme na bus a odjedeme domů. Pravda, možná jsem to včera nenapsala zcela přesně, ale chceme pokořit milník 1000 km, takže dojdeme až do Santiaga na letiště. První dopravní prostředek bude tedy až letadlo.

Jak jsem včera psala, albergue nebylo nic moc. Spíš nic než moc. Bylo to vlastně to nejhorší, kde jsme kdy spali. V mrňavé místnosti byly tři palandy a spalo nás tam pět. Vzduch byl vlhký a divně načichlý. V koupelně a kuchyni jsme sahali jen na to nutné. Ráno jsme se rychle pobalili a vypadli odtamtud rychlostí blesku. Uff. Kdybychom tohle věděli, tak tam nejdeme, ale to jsme netušili.

Venku bylo teplo, 12 stupňů. Předpověď hlásila zase silný vítr, ale zatím bylo fajn.

Šli jsme ještě k moři a užívali si tu atmosféru, která našemu národu není zdomácnělá. Posloucháme jemné šumění moře, křik hejna racků, duté otloukání lodí o sebe v přístavu. Vychází slunce a my jdeme na snídani. Trochu dnes změníme rytmus a jdeme na kafe už takhle brzy. Po cestě ještě ochutnávám moře, je to takový můj zvyk a včera na tom srázu na Konci to nešlo. No jo, osolili ho, nezapomněli.

Na cestu vycházíme v 9:49, tedy dost pozdě oproti našemu normálu, ale co, tak jsme si užili fajn ráno. Poprvé za celou dobu máme sluníčko na naší pravé straně. A co je ještě větší nezvyk — na galicijských kilometrovníkách se nám přičítají km k Santiagu, protože jdeme proti směru šipek.

Brzy funíme na slunci do kopce a sundáváme bundy, které o chvilku dál celí zmrzlí rychle nandáváme. Je jasno, takže na slunci je opravdu nádherně, ale jak se dostaneme na návětrnou stranu, zasáhne nás ledový vítr.

Po deseti kilometrech přicházíme do přístavního městečka Cee. Deers zase po několika dnech vidí otevřené dveře do kostela, takže musíme na skok dovnitř. Městečko pěkné, ale fučí fakt studeně. Aspoň trochu v závětří si pak na lavičce dáváme oběd s výhledem na moře. Kolemjdoucí nám přejí dobrou chuť.

V obchodě rychle dozásobujeme můj proviant a hned vedle v pekárně ještě kupujeme dobrůtku na cestu. Tohle tady fakt umí. Kafe, kamenné mosty a sladké keksíky. To je Španělsko.

Těžkopádně se vymotáváme z města, protože to značení v protisměru není tak dokonalé. Deers jde tedy s mobilem v ruce a kouká stále pro jistotu do mapy. Následuje dost drsný dlouhý přísný stoupák. Téměř z nuly se během chvíle dostáváme do 300 m. n. m. a jdeme krásnou hřebenovku. V bundách a kapucách při jasném sluníčku a ledovém větru. Naštěstí není konstantní a dostáváme se i do klidných závětří. Loučíme se s mořem.

A odpoledne dorazíme k takovému našemu malému milníku. Dva patníky na rozcestí do Muxía a Finesterre. Před dvěma dny ráno jsme tudy procházeli společně s těma dvěma psi. Tolik nových zážitků, zkušeností a tak jsme za tu dobu načerpali. Máme takové déjà vu. Tím jsme dokončili takový trojúhelník a teď zpátky stejnou cestou do Santiaga.

Šli bychom jinudy, ale vede tudy jen jedno Camino. Je hezké tu cestu vidět z druhé strany. Zjišťujeme, že něco si pamatujeme a něco naprosto vůbec.

Kousek za rozcestníkem s patníky ještě skočíme na rychlé kafe a kakao a pak to štrádujeme do albergue. Stíny se protáhly, příroda zase utichla a my polykáme kilometry.

Spíme tu úplně sami, jen my dva. Copak tady není nikdo na Caminu? Je to to stejné místo, kde jsme spali po tom hrozném slejváku. A to nás tu bylo sedm. Dopisujeme tedy blog a jsme rádi, že nemusíme šeptat.

Ještě dva dny na cestách! Blog ještě nekončí.