1. den — Nadšení

Mladá Boleslav (Hlavní nádraží) – Zásadka

30 km (celkem 30 km)

„Dal jsem ti tam nějaké body, které můžeš použít do prologu. A můžeš tam napsat něco ve smyslu: `Deers už Český ráj docela dobře zná`,“ řekl mi Deers. „Ale napiš si to jak chceš,“ rychle dodal a oba jsme se začali smát. Já to tam ale také znám! Něco. Oproti Deersovi si ale nepamatuji, jak se to tam jmenuje, žádnou informaci z historie. Spíše vím, s kým jsem tam byla, kdo si co dal k obědu a různé historky. Tak uvidíme, co nás čeká nyní.

Na další cestu se chystáme už dlouho a nohy už nás svrbí. A hlavně, každý víkend uklidňujeme naše hole ve skříni, ať tolik nerachotí, že to musí vydržet. Takže .. naše další pouť je Český ráj.

Zlatá stezka Českým rájem patří k nejstarším a také nejznámějším stezkám pro pěší. Zároveň je to jeden z dálkových treků po ČR. Měří 119 km, ale my půjdeme ještě po nějakých alternativách, takže to celkem bude vycházet 125 km. Orientace bude skvělá – stále po červené. Nejvyšší bod je Kozákov (744 m. n. m.). Čekají nás skály, zarostlá údolí, hrady, zámky, zříceniny, pivovary, výhledy do krajiny a doufám i krásné scenérie východu a západu Slunce.

Očekáváme na několika místech zvýšenou koncentraci lidí. Proto Zlatou stezku jdeme v červnu, mimo hlavní sezónu a významnosti na cestě navštívíme v týdnu, ne o víkendu. Deers ale přesto užívá slova plná nejistoty. Asi si po roce, kdy byl zavřený doma na home officu, představuje, že půjde ve štrůdlu jako na Staromáku. Já myslím, že to bude dobré. Hlavně se těšíme, že projdeme takovou klikaticí celý Český ráj a propojíme všechny krásy kraje.

Ráno jsme jako již tradičně tak tak odcházeli z domu na vlak. Cesta byla nečekaně krátká, trochu delší hodina. Když jsme vystoupili v Mladé Boleslavy, Deers si ještě přebalil batoh a já ještě vyřídila rychlý hovor s týmem.

“8:59, to sis nemohla přát víc. Vyrážíme,” zakončil balení Deers a vyšlápli jsme na cestu.

Začátek byl vážně vydatný. Asi to bylo tím, že už delší dobu jsme nikde takhle nebyli, ale stále jsme nad něčím zastavovali. Mrtvý čmelák, rozpadlá chajda, pivoňky, růže, jasmín, sloup, bobek na zastávce, prostě všude samé zajímavé kuriozity. Korunou byl nápis, že ´Hodinář ale fakt bonzuje. Je či není v blázinci? Je. Ten se má.´

“Podívej, tady ten kostel, jdeme centrem. Fakt si teď připadám jako ve Španělsku na Caminu. Nejdeme po něm náhodou?” říkám ze srandy. Odpověď zní: “ No jdeme.” A opravdu. Jdeme přímo po Svatojakubské cestě, jen v protisměru. Po Mladé B. je cesta příjemně mezi loukami a železnicí, občas nějaká vesnička, kde nás všichni (ano, zcela všichni) hezky zdraví.

Krajina se poté změní a nádherně se vlníme po vrstevnici kopce podél řeky. Malebné. Kolem 11 hodiny (po svačinové tyčce) se krajina zase rázem mění v neprostupnou houšť do kopce. Začíná být pěkně vedro a dusno od vysokých hustých keřů. Pijeme jako duhy. Když to skončí, pro jistotu si prohlídneme nohy a odstřelíme celkem asi sedm klíšťat. K dusnu se začneme pěkně potit a asi je jasné, že v tomhle okamžiku jsme potrava i pro komáry.

Malá vsuvka. Když jsme se ráno oblékali, říkám si, že půjdeme hodně civilizací, že nechci budit pozornost a tu outdoor podprsenku si vezmu. Vydržela jsem to s ní přesně pět km. Pak šla celá zpocená do batohu. Ach ta svoboda! Třeba díky tomu někde dostaneme slevu.

Tak zpět ke komárům. Moc se nezdržujeme, i když jsme zase u řeky a je to tu krásné.

Za hodinu v poledne opouštíme jak řeku tak naštěstí i žravý hmyz a v klidu obědváme na lavičce. Z batohu tahám tortilly, tuňákovou pastu, česnek, parmazán. Královský oběd.

To máme v nohách něco kolem 12 km. A Deers vyhazuje špuntíky od nových holí. Vydržely přesně těch 12 km. Ale hole si pochvaluje, tak to je hlavní. Takže už oba jsme se zbavili nepotřebných věcí. Já tedy tu podprdu nevyhodila, je to teď na dalších 120 km klasická mrtvá váha.

Po vesničkách se stromy je cesta hodně po silnici (občas i hodně frekventované) a my se připékáme k asfaltu. Osvěžujeme se dalším pivem a Deers ještě kávou. „Týjo, úplně se mi vlévá kofein do žil.“ a začal zpívat. „Hele 14:16, to je optimální vyrazit. Šup šup.“

Jdeme kouzelnou cestou. Je vedená jako naučná a je to krásný les. Takže chládek a pastva pro oči. Dokonce i umění, protože každých pár desítek metrů je nějaká dřevěná socha.

Deers jede na kofeinu a složil píseň.

Kofein in my brain,

I can’t feel any pain.

Kofein in my vain,

I can’t feel any pain.

Kofein, kofein, kofein!

Po té krásné lesní cestě, kde zpívali snad všichni ptáci, jsme dorazili ke Klokočce. Je to kaplička s magickou temně fialovou barvou a pod ní teče pramen s rybami. Jako barva je celé místo takové magické. Chvíli tu rozjímáme, ochladíme si ruce a razíme cestu dál. Tentokrat víc vzhůru.

Už jsme na nějakých 20 km, nohy už se ozývají. Čekali jsme to o mnoho dříve takže dobré. Po asfaltové výhni odpočíváme vedle pivovaru Klášter.

V Klášteře Hradiště nad Jizerou. A když vidím ty pivovarské komíny, je to jako v Postřižinách. Jen si nemůžeme vzpomenout, co to tam ten Pepin křičel do Světa.

Mnichovo hradiště. Už umořeni vedrem a únavou jsme si to šourali po náměstí a hledali ještě jedno pivo na schlazení. A na křižovatce jsme se zastavili a rozmýšleli kam půjdeme. Nad námi stáli tři chlapy na hotelovém balkonku a pokuřovali. Hezky jsme si poklábosili. Že zítra jdou do práce, vrací se v pondělí, že jsou z Kladna a tak. Deers pak říkal, že se s námi bavili hlavně kvůli té mé nepodprsence.

Hotel U Kvapilů nám otevřel své dveře. Uvnitř pán s poklidným až meditativním výrazem, který značí, že tady se rozhodně čas neřeší, že Boží mlýny melou, tak se na ně přeci počká.

Přesná transkripce naší konverzace:

„Prosím Vás, máte zahrádku?“

Pokýve hlavou a po pár vteřinách dodá: „Co si dáte?“

„Tak Kozla, počkejte, máte Klášter, tak ten. Místní hezky.“

„Dobrý výběr. Pivo hrdinů,“ řekne s úsměvem a zase po chvilce dodá: „Tak já vám to donesu.“ A usměje se.

Napojili jsme se a naladili se na pomalou frekvenci místního koloritu. Za chvilku k nám dorazila druhá runda a už jsme si objednávali celou večeři. No.. to nebylo úplně v plánu, ale co, užijeme si to a bramborovou kaši z pytlíku si můžeme udělat kdykoli jindy, že jo. A na noc tarp stavět nemusíme tak si dovolíme pak jen odpadnout někam do spacáku na louku.

Odpadnutí se úplně nekonalo. Opojeni chmelovým mokem a už značně uchození jsme šli velmi volným tempem. Byl to krásný večer. Sluníčko házelo dlouhé stíny, teplota už byla kolem 21*C. Šlo se tedy velmi příjemně. Přes vzrostlé pole plné obilí, které se teď zlatavilo ve sluníčku. Klikatou cestou mezi polemi a pár rybníky jsme došli na naše vytipované místo. A sakra, tohle nebylo ze satelitních snímků vidět. Všude kolem byla tráva vysoká jako my. Neposečeno. V tom nemůžeme spát. Musíme pokračovat.

A znáte to. Když už se těšíte, že si sednete a odpočinete si a ono se to stále protahuje, není to optimální. Večer byl ale fakt úžasný, tak jsme šlapali dál. Povedlo se a na posekanou louku jsme narazili hned za kopcem. Ideální místo ale už okupovalo mraveniště velkých lesních mravenců. Uznali jsme porážku v přesile a našli druhé místo. Tam jsme už vybalili věci a já začala ohromně kýchat. Aha, takže druhá porážka, tentokrat ve velikosti celého stromu akátu. Nakonec spíme ve středu těchto dvou bitevních polí a už je nám to jedno.

Konec byl nečekaný, den krásný a dlouhý. Viděli jsme dost psů, ani jednu kočku. Cvrlikají cvrčci, vychází první hvězda. My pomalu dopíšeme blog a dobrou.

A bonusová hláška pro hikery po cenzuře: „tak po tomhle bude bobek jak zapečený müsli“