Hospital de Orbigo — Rabanal del Camino
39 km (celkem 561 km)
Už se nám posunula hranice luxusu. Pro nás je nyní luxus pokoj pro čtyři, kde spíme jen my dva a máme vlastní koupelnu a WC. A to vše jsme nyní měli za pouhých 10€!
Vyspali jsme se tedy dokonale. A ráno jsme inovovali a dali si snídani na pokoji. Ta čokoládová rolka, kterou jsme zatím měli vždy venku, uvnitř při pokojové teplotě chutná úplně jinak! Haha.
Vyrážíme do krásného slunečného rána. Je trochu zmrzlá tráva, jinak příjemně kolem nuly. Nasazuji rukavice, upravuji bundu, zapínám a nastavuji bederák podle vrstev, kolik toho zrovna mám na sobě a tak to vždycky chvilku trvá, než konečně pořádně chytnu hole a jdu regulérně. Dneska jsme se konečně takhle rozešli a najednou nám ve vratech kyne stařík, ať jdeme za ním. Z gestikulace rozumíme, že nám dá razítko. Společně s tím nás zve na snídani, kávu, sušenky.. Vyšli jsme dost pozdě a dneska máme v plánu hodně kilometrů, tak s úsměvem odmítáme. Dá nám tedy jen razítko a na cestu každému dvě sušenky do ruky.
Přišlo nám, že si takhle prostě krátí čas. Třeba prodal auto, v garáži si udělal poutnickou office se velkým množstvím fotek na zdech a každé ráno si udělá snídani a baví se s poutníky. Kdo ví. Byl moc milý.
Tak konečně opravdu vstříc novým obzorům. A nečekaně stoupáme vzhůru. Ano, my stoupáme do kopce a jsme nadšení. Konečně kopce! Přijde nám to jako věčnost, kdy jsme šli do pořádného kopce.
Ono se to takhle může zdát, ale chůze po rovině je dlouhodobě velmi namáhavá. Stejné jako chodit hodně pomalu. Vždyť si vzpomeňte, kdy vás teď nedávno nejvíc bolely nohy. Ano, v obchodě, když jste přecházeli mezi regály a pomalu přemýšleli, zda máte všechno.
Nohám se to vlastně líbí. Nenamáhají se stále stejným pohybem a hezky se protáhnou všechny svaly.
Krása střídá nádheru. Vidíme borovice, keře, louky, jdeme po lesních pěšinách a vidíme do daleka. To nám chybělo, ani jsme si to neuvědomili. Zároveň svítí sluníčko, tak to všechno jen pozitivně dokresluje.
Asi po hodině z dálky vidíme něco jako stánek na kraji cesty. Jsme uprostřed lesů a luk, to nebude jen tak. Jak se přibližujeme, vidíme, že je to pojízdný bar a dvě takové budky. U jedné z nich sedí muž a vyhřívá se na slunci.
Týpek tu takhle bydlí již deset let. Bez telefonu, vodního řádu a elektřiny v přímém kontaktu s přírodou a vše sdílí s kolemjdoucími poutníky. Hned nám vysvětluje, že je to samoobsluha, takže ať si dáme, na co máme chuť. Má tu jogurty, chléb, čerstvé ovoce, kávu, čaj, marmelády, asi čtyři druhy mléka, prostě cokoli. A vše vegan.
V ručním odšťavňovači nám vymačkal šťávu z pomerančů a my s buchtou v ruce (kterou včera upekl) sedíme naprosto fascinovaní. Sluníčko tu opravdu krásně hřeje. Povídáme si s ním a užíváme okamžiku. Je to čistá esence klidu a míru.
Na dlouhých amerických trailech se na takovouhle oázu dobrot občas narazí. Lidé nazývaní „trail angels“ ve svém volném čase a uprostřed ničeho vaří burgery, banánové palačinky, kafe. Prostě to, co si sami vymyslí.
Tenhle Týpek je takový train angel. Jen s tím rozdílem, že on tu bydlí a tohle provozuje nepřetržitě. Má zářivě jasné modré oči a je z něho cítit hluboký klid.
Chvilku po dvanácté přicházíme do Astorgy. Zastavujeme na rychlý oběd, odpočinek a chceme jít co nejdříve dál. Ještě nejsme ani v půlce dnešní etapy. Astorga má ale katedrálu, muzeum od Gaudího a plno jiných menších kostelů. Dospíváme ale k pevnému přesvědčení, že sebevětší a krásnější katedrála se nám nelíbí tolik, jako malinký starý kostelík někde ve vesničce.
Na cestě z města projdeme přímo vedle otevřeného obchodu se sportovními věcmi. Je to akce na tři minuty. Deers kupuje nové gumové konce na hole, aby na asfaltu necvakal a já druhé teplejší rukavice. Ať mám pro jistotu na ruce dvoje. Jinak, omrzliny se léčí dobře. Pomalu mizí zarudnutí a už nejsou tolik nateklé. Jen je kůže hodně citlivá.
A mažeme to dál.
Slunce ukazuje, že svítit a hřát tady umí pořádně i v zimě. Jen v mikinách kráčíme slušným tempem vzhůru do dlouhých táhlých kopců až jsme z toho oba pěkně zpocení. Zastavujeme až v 16:20 (ne, nedáváme tyčku) na rychlý odpočinek. Ty dvě zdržení ráno a oběd ve městě nám rozhodili harmonogram. Touhle dobou už býváme v „cílové rovince“, ale nás čeká ještě přes deset kilometrů.
No co, teď už to nedoženeme, tak dorazíme nejhůř za tmy.
Procházíme opravdu krásnou přírodou. „Kdybys mi řekla, že jsme teď někde v Kanadě, tak ti to věřím.“ Nádherný teplý večer. Jak ale zajde ta velká žárovka na obloze, jako když vypnete topení. Okamžitě se ochladilo a netrvá to dlouho a zase jdeme v bundách.
Po silnici vedle nás projel starší pár v karavanu. Zpomalili, troubili a oba na nás divoce mávali na pozdrav. To je tak pěkné.
V albergue se vítáme se starými známými TK, Kim a Jarin. Je tu hodně lidí, tak poznáváme i nové tváře. Kanaďanku, Itala šéfkuchaře, který pro nás připravil vynikající špagety carbonara, další Španěl, Američan z L.A. (to je přízvuk!), Londýňan na kole … dneska jsme pocvičili angličtinu na maximální úrovni.
Večeři jsme dostali přímo pod nos, tak já pak umývám nádobí a Deers zpívá čundrácké písničky s kytarou.
Jdeme brzy spát. Zítra budeme jenom stoupat.
Uchvatné fotografie – krása. Tak to tedy funguje protože mlhy opravdu zůstaly v kostele,supeeer.,
A hlavně,,že jsou ruce lepší,jen to mytí nádobí,no nevím,nevím.
Přiroda je nádherná,po té rovině je to příjemná změna – konečně.Zdravím.
Ta šátková ochrana je na výbornou, chválím. I když účínné ale daleko zajímavější by byly i klaunovské nosy. Na druhou stranu by se však mohli lidi domnívat, že chovanci zdrhli z určitého ústavu anebo že to je přímo součást léčby.