9. den — Zvony

Grañón — San Juan de Ortega

41 km (celkem 273 km)

Knězi jsou zbožní muži a ten náš italský, se kterým jsme dnes spali v albergue, se celou noc usilovně nahlas modlil. Chrápal, až to trhalo kostelní trámy!

Když mne Deers vzbudil a já vytáhla špunty z uší, kolem nás už skoro nikdo nebyl. V půl osmé jsme snídali téměř sami. Asi nepochopíme, proč všichni tak ráno za tmy spěchají, aby pak ve tři hodiny odpoledne stepovali u ještě zavřeného albergue jen 20 km dál.

Ošatky s vekou alá mazanec, několik druhů marmelády, sušenky, müsli a dvě velké Bialettky na kafe. Byla to doslova božská snídaně, jakože normálně snídáme za pochodu jen sušenku.

Loudres, která pomáhala Manuelovi, nám kolem třičtvrtě nabídla, že se můžeme jít podívat na věž jak svítá. Moc jsme nevěděli, jak to myslí, ale šli jsme. Jen my dva a ona jsme za svitu našich baterek v telefonu stoupali po sešlapaných schodech s nízkým stropem až na samotný vrchol věže. Nevěřili jsme svým očím, když jsme vylezli přímo mezi osvětlené zvony kostela. Bylo slyšet jen vítr, jak jemně fučí skrz sloupy zvonice. Pozorovali jsme mlčky východ a snažili si zapamatovat každý moment toho okamžiku. Když jsme sestupovali zpátky, na těch schodech nebylo potřeba zapojovat ani fantazii. Tam se zastavil čas a jednoduše jste viděli toho zvoníka, jak tam každou hodinu trpělivě stoupá ohlásit lidem, kolik je hodin.

Venku bylo -1 a všude na trávě byl šedivec. Dost dlouho nám trvalo, než jsme se zahřáli aspoň na „provozní teplotu“ (mrzneš, jen když se zastavíš). Hned za vesničkou jsme oba zapnuli tempomat na 6 km za hodinu a každý si přemýšlel o svém. Byla to fádní cesta většinou podél silnice, tak jsme to valili jako ty kamiony kousek od nás.

Pro zajímavost jsme potkali osm traktorů a jeden vysokozdvižný vozík. Jinak jen zorané zmrzlé pole a sem tam vesnička.

Protože jsme nebyli rozhodnutí, kde budeme spát a jedna z variant byla i venku, chtěli jsme si dát velký oběd. První potenciální jídlo mělo ještě zavřeno, tak jsme usedli ke stolu až v 13:20 ve Villafrance Montes de Oca. Byla to asi španělská verze našeho motorestu s velkým parkovištěm u velkého silničního tahu. Jdeme do tříchodového menu. V nohách už tou dobou máme 28,9 km, tak máme pěkný hlad.

Překladač nám s menu moc nepomohl, tak z 80 % objednáváme poslepu a čekáme, co přinesou. No.. Deers dostal dobře vypadající fazole na husto s uzeným. Já jen plný talíř vařených brambor se zeleninovým vývarem a pěknou dávkou oleje. Deersovi pak přinesli kuřecí plátek s neznámým kořením a mě cosi, co vypadalo, jako kdyby to přede mnou už někdo natrávil. Ehm. Všude byly žíly. Snědli jsme to všechno, ale znovu bychom si to asi nedali.

Nejvíc mně baví dezerty. Oni to vůbec neřeší a v zimě ti prostě přinesou z mražáku (ano, hezky po východočesku) nanuk. A dávají si to častěji než „dort z dnešní nabídky.“

Spokojeně napapaní jsme se vydali pryč od toho všeho ruchu. Máváme sedícímu Jarinovi u kostela a začínáme stoupat. Po chvilce si oba náhle uvědomíme, že už slyšíme jen naše vlastní funění a šustění bund. Zastavujeme. Ticho. Konečně to krásné ticho přírody. Bez aut, bez kamínků na silnici, bez chrápání. Čisté a nefalšované ticho. To nás nakopne novou energii do žil a pěkně šlapeme dál.

Vypadá to skoro jako doma. Borovice, vřes podél cesty, lesní křižovatky, krása. Všude ve stínech je stále šedivec a kaluže jsou zamrzlé. Jsme ale hezky rozehřátí tempem a sluníčkem, co na nás svítí, tak jdeme jen v mikinách. Nikdo nikde. Jen jsme potkali pár myslivců.

Po páté jsme vyšli z lesa a ukázala se nám krásně malinká vesnička zalitá zapadajícím sluncem. V albergue je jen sedm postelí, tak když se nevejdeme, půjdeme ještě dál a budeme spát venku. Poslední dvě volná místa akorát pro nás, jo! Venku už jen asi pět stupňů, tak rádi využíváme dobré vůle osudu a ihned se jdeme ubytovat.

Barceloňan a čtyři Korejci. Všechny známe. Večer sedíme v příjemném baru dole a povídáme o všem možném. Je tu třeba starší Francouz, který sem přijel jen kvůli tomu, aby ochutnal polévku, kterou jsme měli na Štědrý den.

Na oslavu překonaného historického milníku 40 kilometrů za den si dáváme paellu s mořskými plody a lokální víno. Strhneme Korejce a ty si objednají to samé. Když se řekne „plody moře“, úplně se jim rozsvítí očíčka.