9. den — Palmy

Barro — O Pino

22 km (celkem 236 km)

Poslední noci spíme tak tvrdě, že už nepoužívám špunty do uší, a to i navzdory ložnicím plných poutníků. Ale určitě to bude i tím, že máme štěstí na „tiché“ spáče. Ráno je ve společenské místnosti prostřen stůl k snídani, na plotně v obrovské moka konvici bublá káva. Mám moka konvice hodně rád a tato velká s již pěknou patinou je nádherná a úplně sem zapadá. Během snídaně si ještě povídáme s Pedrem, ptám se ho na na jeho povolání. Prý pracuje v Lisabonu jako fotograf a žurnalista extrémních sportů. Tak se ho vyptávám na jeho foto techniku, dojde řeč i na Red Bull Air Race, kde samozřejmě také fotografoval a zná Martina Šonku. Dnes nás čeká docela krátká etapa, tak nikam nespěcháme, necháváme tu donatio za super večeři a snídani a pomalu se sbalíme. Toto bylo jednoznačně jedno z nejlepších alberge, která jsme navštívili.

Vycházíme v 9:50, je 7 stupňů, jasno, lehký opar. Opět to krásné, klidné ráno. Díky oparu, do kterého se opírají ranní paprsky, je krajina doslova zalitá sluncem. Již nyní je jasné, že naše Camino bude o něco delší — odhaduji to na něco okolo 270 km. Je to dané delšími alternativami, které chodíme, různými zacházkami apod. Ale vůbec nám to nevadí, právě naopak, jsme moc rádi, že si to tu tak užíváme.

Jdeme polními cestami mezi vinicemi. V 11:15, na dnešním 7 km, objevíme u cesty vavřínový keř. Pumpkins — opět se projeví její sběračské instinkty — neváhá a začne trhat pár listů. Sice to není moc ultralight, ale Pumpkins si nemůže pomoci a prostě zrovna teď potřebuje pár bobkových listů do kuchyně… Opar se již zvedl a je krásně slunečno, teplota stoupla na 9 stupňů.

Pokračujeme dále cestami a stezkami, malebnou venkovskou krajinou. Míjíme výběh s oslíky a Pumpkins se jim marně snaží dát z ruky pár listů jitrocele. Nechtějí, až když je vhodí do výběhu, začnou se o ně zajímat. V 11:55 si na dnešním 9,4 km u fontány, na které je letopočet 1880, dáváme tyčku a chvilku odpočíváme.

Krajina se pozvolna mění v město a ve 12:15 jsme v Caldas de Reis, pěkném malém městečku. Přes most přecházíme řeku Umia a za ním vidíme kavárnu s venkovním posezením. Sedí tam německý pár, s kterým jsme byli v alberge. Vzájemně si zamáváme, my pokračujeme dále. Caldas de Reis není zdaleka tak lidnaté a turistické město jako Pontevedra nebo třeba Barcelos v Portugalsku a nám velice vyhovuje. Chtěli jsme si tu dát nějakou svačinu, ale nenachazíme nic příhodného.

Ve 12:45 opouštíme město a dáváme si oříšky v medu, které jsme koupili ještě v Madridu. Vcházíme zpět na venkov a v 13:10 si na dnešním 13,5 km dáváme pauzu na oběd. Na slunci v lese, s výhledem na sklizené kukuřičné pole, rozděláváme Tyvek a dáváme si chléb s chorizem a sušenky. Teplota je na 12 stupních, ale na slunci se docela pečeme. Ve 13:50 pokračujeme dále, cesta vede hezkým údolím mezi lesíky, vinnou révou a poli. Místy voní čerstvě posekaná tráva a celá scenérie připomíná konec českého září. Předbíháme německý pár, který okolo nás prošel během obědové pauzy. Chvíli jdeme po silnici, pak opět polní cesty. Pedro nás navnadil, že asi 4 km za Caldas de Reis je příjemný bar, který by se nám mohl líbit. Tak se na něj celou dobu těšíme, na 17. km k němu skutečně docházíme. Bohužel je ale od prosince do března zavřený, divíme se, že o tom Pedro nevěděl. Pokračujeme tedy dále a o půl kilometru dál si u místního kostelíka v 14:35 dáváme krátkou pauzu.

Ve 14:55 se vydáváme dál, na poslední část dnešní etapy, k alberge to máme asi 4,5 km. O chvíli později docházíme k občerstvovací stanici „Museo Labrego“. Těchto stanic jsme tu na Caminu už pár potkali. Zpravidla je to jednoduchý domek, nebo část domku, ve kterém je automat na teplé nápoje, automat na sušenky, pití apod. Součástí je také toaleta a jednoduché posezení uvnitř a někdy i venku. Taková občerstvovací stanice má otevřeno 24/7/365, takže taková „stanice poslední záchrany“. My záchranu nepotřebujeme, ale přesto si tu dáváme Colu a razítko do credenciálu. A zrovna nám píše Federico, že už do alberge dorazil a je tam úplně sám. Nám zbývá asi 2,5 km, takže do půl hodiny bychom tam také měli být.

Cestou jdeme chvíli po stezce souběžně s dálnicí a zatroubí na nás projíždějící kamion — hodně se lekneme, ale hned vidíme vysmátého řidiče, jak na nás mává, tak mávání opětujeme.

Přesně v 16:00 docházíme k alberge „Albergue de peregrinos de O Pino (Valga)“, dnes máme v nohách 22 km. Není tu správce a my se nejdříve jdeme podívat do kuchyně, zda je tu nádobí. Uf, je tu. Zároveň se zdravíme s Federicem, který právě plní pračku prádlem. Už pár dní neseme v batohu instantní těstoviny „Ala carbonara“, tak se těšíme, že si je dnes konečně uvaříme.

Pak si jdeme lehnout. Je to takový zvyk všech poutníků, že si po příchodu do alberge zalezou do spacáků. Buďto jen tak leží a odpočívají, nebo si rovnou na chvíli zdřímnou. Není to nic divného, po několika dnech nebo týdnech neustálého pohybu tělo odpočinek zkrátka vyžaduje, kdy jen je to možné. My tentokrát usneme a spíme asi až do 18:00. Mezitím dorazí i pár z Německa.

Po šesté hodině si jdeme uvařit těstoviny carbonara, jsou jak jinak — výborné. Behěm jídla si k nám přisedají Němci a mají čerstvě nakoupeno, tak vyzvídáme, kde nákup pořídili. Prý v baru, tak hned po jídle se tam také vydáváme. Venku ještě přibíráme Federica, bar je asi 200 m od alberge. A skutečně je „market“ součástí baru, resp. je tam jeden regál plný „všeho“. Nakoupíme základní věci ale hlavně místní domácí bílé víno, kdy 1,5 l (stáčené) stojí 2€. Nechceme tomu věřit, ale víno je po degustaci opravdu výborné.

Vracíme se do alberge a Federicovi, který je z Itálie, vyprávíme, jak byly instantní Carbonara výborné. Všichni se samozřejmě smějeme. Pak sedíme ve společenské místnosti spolu s Němci (pán se jmenuje Hermes a paní Dorin) a vyprávíme si zážitky z cest. Je to opravdu zajímavé, tolik příběhů, historek a zkušeností. Později jdou všichni spát, já dopisuju blog.