8. den — Věž

Nájera — Grañón

29 km (celkem 232 km)

Přísnost albergue, ve kterém jsme spali byla opravdu nevídaná. Jak stálo na všech papírech A4, tak se tak stalo. Byl to zákon. Takže v 22:00 se zhaslo a v 6:30 rozsvítilo. Na minutu přesně.

Sbalený jsme byli velmi rychle, tak ještě před rozedněním stíháme snídani. Odcházíme v 8:06 a jsme předposlední. Už na prvním kopci ale někoho docházíme.

Angličák říkal, že bude dnešní etapa hezkou přírodou, ale anglická představa „hezké přírody“ je asi od té naší dost vzdálená. Nebudu tady něco přikrášlovat. Tahle část nám v srdci moc nezanechala. Dlouhé zorané pole všude kolem, malé kopečky a sem tam velmi malé vesničky v dálce. Ráno bylo osm stupňů a maximum nakonec vylezlo jen na 11. Sluníčko ani jednou nevylezlo, ale aspoň nepršelo. Cesta alá Dálnice pro chodce a proti nám občas projel traktor. Jinak se nebylo na co koukat. Toto je část prostě na přejdutí.

Když jsme tedy došli naši oblíbenou Korejskou trojici Ta fajn, Finančník a Chef (Chytrolín totiž chodí sám), rádi jsme zvolnili naše tempo na 25 % a povídali si s nimi. Dělali jsme si různé srandy a odpovídali na jejich zvídavé otázky. „Je ve vaší zemi normální, že chodíte a bydlíte spolu a nejste manželé?“ „Máte děti?“ „Baví vás vaše práce?“ „Bylo těžké v práci dostat na měsíc volno?“ A tak dál. Hodně jsme se nasmáli. Ta fajn nás označila za „Smiling couple“ (Usmívající se pár) a přiznala, že jsme první Češi, které kdy poznala a že nás má ráda. To je milé. Děláme čest své zemi.

Ve vesničce Cirueña jsme dostali chuť na kafe a trochu odpočinku. Jak jsme procházeli vesničkou, naše naděje se zmenšovala. Rozestavěné domy, zatažené okenice, nikde ani noha ani auto. Bylo to jako procházet vylidněnou vesnicí, kde se stala nějaká katastrofa. Asi jen Vánoce.

Moc naděje na kavárnu jsme tedy neměli. Když jsme přicházeli, Deers si posteskl. Ale počkat, je otevřeno, jen to vypadá zavřeně!

Dali jsme si klasiku dos americanos a tortillu a něco jako řízek (obalený v těstíčku s bylinkami). Mňam. Deers pak celou cestu básnil o tom, že to musím začít doma vařit.

Líbí se mi, jak místní přijdou do baru a hned si sednou na bar. Prohodí pár slov s barmanem nebo čtou noviny, něco malého pojedí a za deset minut jsou zase pryč. Taková minisiesta.

Mezitím nás zase předešli Korejci, tak když jsme je znovu došli, znovu jsme si povídali. Ale jdou fakt strašně pomalu až z toho bolí nohy. Pro nohy je na rovině daleko lepší jít pěkným tempem a nezastavovat než se šourat. Každý krok pak totiž dost rychle začne bolet.

A jak jsou tyhle cesty Dálnice, tak to chce vzít svižněji. Přirovnala bych to k jízdě autem. Když vjedete na opravdovou dálnici, nastavíte tempomat, pustíte rádio a jen posloucháte. My to máme úplně stejné. Tělo si trekovkami velmi dobře udržuje tempo a stejný směr, tak není třeba nad tím vůbec přemýšlet a nechat hlavu, ať si „hraje“ co chce. Myšlenky, písničky, útržky z filmů, naprosto cokoli. Dneska jsem, Týme, vymyslela docela zajímavý plán do práce. Počkejte až přijedu, ještě to tu trochu promyslím a pak povím.

Nechci to zakřiknout, ale nemáme ani jeden puchýř. Jen se potvrzuje, že první týden nohy bolí, druhý sílí a pak se může běhat. Teď jsme v druhé fázi.

V San Domingu (trochu větší město) jsme narazili na zajímavý koutek. Byly tu proti dešti schovaný čtyři velké automaty, kde bylo úplně vše. Je to trochu úlet, ale my to chtěli vyzkoušet, tak jsme si koupili burger. Ten automat ho normálně celý upekl a ještě zabalil. Jak se dalo čekat, moc dobrý nebyl. Ale zkusili jsme to.

A když říkám, že jste si tam mohli koupit všechno, myslím tím úplně všechno. Otevřeno 24/7.

Původně jsme chtěli jít ještě o čtyři km dál, ale zjistili jsme, že v Grañonu je jedno z nejvyhlášenějších albergue na Caminu Francés. To jsme si nemohli nechat ujít. Spíme ve věži kostela! Dovnitř se jde po starých kamenných schodech a za velkými dřevěnými dveřmi se nám ukázal krásný společný prostor s hořícím krbem.

Když jsme sundali batohy, ještě jsme si prošli městečko a zaskočili na chvilku do baru. Ty Španělé jsou vážně ulítlí na ty vánoční řetězy. Jsou schopní je dát kamkoli. Omotat s nimi sloupy, dát je na bar nebo i na dveře od záchodu. Haha.

Přišel pak i Taťka Ital a pozval nás na kafe.

V albergue jsme se pak všichni sešli na křesílkách. Někdo hrál na pianino a kytaru, někdo si četl. S Deersem jsme přesně nevěděli, co se bude dít. Pak přišel farář a pozval nás na mši. Šli jsme. Dneska tu s námi spí i italský kněz, tak vedl mši on (za pomoci španělského kolegy). Pak jsme se všichni sešli ve společenské místnosti u velkého stolu a nanosilo se jídlo. Manuel (který zdejšímu albergue velí a má vlasy jako anděl) dával na talíř kuřecí paellu a postupně se posílalo na konec stolu dokud neměl každý svůj. Pak jsme si ještě dle chuti nandali z velkých mís fazole se slaninou nebo salát. Samozřejmě k tomu bylo červené víno. Vše bylo výborné. Na závěr jsme ještě dostali ovoce.

Najednou Manuel zavelel, ať všeho necháme, vezmeme si bundy a počkáme u schodů. Zavedli nás na kůr, odkud jsme si mohli prohlédnout kostel. Pak Manuel zhasl světla, zapálil svíčku a řekl své přání. Pak poslal svíčku dalšímu až jsme se v naprostém tichu kostela vystřídali všichni. Mělo to velmi speciální poutnickou atmosféru. Ten moment, kdy si každý silně přeje své přání a ostatní trpělivě čekají a přejí si s ním byl silný zážitek. Víc to popsat neumím. To se musí zažít.

Pak jsme se už jen vrátili do místnosti s krbem, uklidili po večeři a šli pomalu spát. Toto je opravdu speciální místo. Jsme rádi, že jsme toho dnes součástí. Myslíme na vás.