5. den — Dálnice

Estella — Torres del Río

31 km (celkem 151 km)

Dneska jsme si s balením dali načas. Vycházíme chvilku před devátou. Je sedm stupňů, žádné teplo, spíš pěkně vlezlo. Je pod mrakem, ale neprší.

Prohlídneme si malinké centrum ve městě a už pádíme do přírody. Pocitově je vážně kosa, tak i do kopce udržujeme svižné tempo. Je úžasné, jak už tělo nic nenamítá a rychle se rozejde. Asi podvědomě moc dobře ví, že ho chůze čeká ještě několik týdnů. Haha.

Netrvá to dlouho a přicházíme ke známé Fontáně s vínem. Deers se na to moc těší, já tuším nepoetično. Prostor je ostře monitorován (prý, aby se kdokoli mohl online podívat, kolik tu je poutníků), za otevřeným mřížovým plotem ve stěně (asi vinařské) velkovýrobny. Co vám budu povídat, ať zapojíte fantazii, jak můžete, chodící mnichy s vínem neuvidíte. Čekala jsem, že samotné víno bude podobné zklamání. Překvapilo. Kyselinka příjemná asi 3 g., cukr maximálně 1,5 g., bez výraznější vůně, temně rudá barva. Chuť na konci byla do červeného rybízu a celkově dost silná tříslovina pro znalce, až to drhne jazyk. Asi aby jim toho lidi nevypili tolik. Ochutnali jsme a jdeme dál lehce zklamaní.

Nevím proč, ale ušli jsme pár kroků a mně začalo být špatně na zvracení. Jestli z té kapky vína na lačno, z kopce, smradu z uschlého starého vína nebo vším dohromady, ale cesta na dalších pět kilometrů se lehce zkomplikovala. Dala jsem si radši až oběd.

Šli jsme moc krásnou alternativní cestou přes lesík s výhledy do zelené krajiny. Deers z toho byl unešený. Já byla ráda, že jdu. Pak jsme se napojili na klasickou camino cestu a začala znovu „Dálnice pro chodce“, stejná jako včera. Ale nevadilo nám to. Nikde nikdo, jen jsme předběhli jednoho Korejce.

Cesta naštěstí nebyla vedle dálnice. Krásně se vinula mezi loukami, poli a sem tam malým olivovým hájem nebo vinicí. Moc jsme toho za dnešek nenamluvili, takže tohle byla ideální příležitost pro vyčištění svého harddisku (rozuměj hlavy). Byla to klidná práce v naprostém tichu. Škoda jen, že ta cesta byla štěrková, takže to trochu křupalo. Tempo jsme měli velmi svižné. Jít tohle v létě, tak tu nejeden zkolabuje. To musí být výheň! My měli 11 stupňů a byli jsme rádi za rukavice.

Po obědě se vyjasnilo a začalo svítit sluníčko. Dala jsem si čepici z čela a uší (takže byla jen na vršku hlavy, kde dobře držela), a tím mi nebylo ani teplo ani zima. Deers na mě začal dlouho koukat. „Hele, koukej se někam jinam, ne furt na mě.“

„Když tady nic jiného, co vydává zvuky nebo se hýbe, není!“

V 14:52 si sedáme na barové stoličky před kavárnou na náměstí v Los Arcos. Z oken visí vlajky s Ježíškem nebo světýlka, Sluníčko nám nahřívá záda a my zase pozorujeme místní.

Několik dam za výlohou asi řeší vánoční výzdobu, pánové vedle nás popíjejí nějaký likér ve skleničce na stopičce a kouří. Jako by se zastavil čas. Je cítit vánoční atmosféra.

Poslední etapa dneška byla už jen po prázdné Dálnici pro chodce. Tak jsme ještě dokončili čištění harddisku a měli čas na rychlou defragmentaci. Zajímavé, jak se člověku vybaví najednou nějaká vzdálená myšlenka nebo vzpomínka jen tak z ničeho nic.

Deers si vzpomněl na spoustu věcí. Musela jsem si tedy vyslechnout přednášku o parní a průmyslové revoluci, deskriptívě a perspektivách. Moc jsem Deerse neposlouchala, ale to mu neříkejte.

Jak jsme se začali blížit k vesničce na kopci, byla atmosféra velmi poetická. Trochu vám ji přiblížím:

Představte si, že jste zpátky v dětství a maminka vám dovolí zůstat ještě chvíli venku s kamarády než bude tma. Sluníčko ještě hřeje, ale už je chladněji. Stíny jsou už hodně dlouhé a venku je naprostý klid. Všichni ostatní už jsou doma. Vypadá to, jako by si sama Příroda užívala té krásné chvíle a vy jste toho součástí.

Tak asi nějak tak jsem to cítila.

Několik lidí nám psalo, ať užíváme klidu, že doma je vánoční blázinec. Posíláme tedy trochu toho klidu formou blogu.

Do dnešního albergue jsme dorazili chvilku před šestou v příjemném meditativním stavu. Překvapilo nás, kolik lidí tu spí. Jeden Angličan, Barceloňan, dva Italové, my a osm Korejců.

Večeři jsme si dali v restauraci s ostatními. Bylo to skvělé rozhodnutí. U jednoho dlouhého stolu jsme si i dlouho po večeři povídali s ostatními. Porovnávali jsme ceny bytů v Korei a Praze, co kdo studuje, co říkají na Vánoce a klasicky „jak se ve vaší řeči řekne“. U toho se vždy všichni zasmějí.

Už víme, proč jich je tu tolik. Zaprvé, všichni sem přijeli samostatně. To až Camino je spojilo dohromady a jsou třeba po dvojicích spolu. Zadruhé, jsou velmi pracující národ s dvěma týdny dovolené za rok s tím, že přesčasy jsou naprosto normální. Získat u nich dovolenou na takhle dlouhou dobu (třeba 35 dní na Camino) je zcela nemožné. Takže tu jdou buď studenti, kteří mají svou poslední dlouhou dovolenou na několik let dopředu nebo lidé, kteří podali výpověď v práci a chtějí si užít klid. Jsme rádi, že tomu rozumíme a chápeme ty souvislosti.