Camino Francés

31. den – Konec světa

Muxía — Finisterre

35 km (celkem 938 km)

Xunta se zase s albergue vytáhla. Včera jsme zajásali, že tu jsou dva hrnce a dvě pánvičky, ale ráno mi nebylo kuchařsky hej. Koupili jsme vajíčka, že si uděláme ranní energii a dobrou snídani v jednom. Jenže ten hrnec byl tak zohýbaný, že měl místo rovného dna vypouklou špičku kolem které se na plotýnce otáčel. Tak se to buď nedělalo nebo připalovalo. Vajíčka jsme tedy měli, připálené nebyly, ale gastro zážitek to také nebyl. K tomu jsme poslouchali, jak venku hučí silná meluzína.

Očekávali jsme zase všechny pekelníky na cestě a ono bylo teplo! Krásných 11 stupňů a vanul lehký vánek. To jsou dobré zprávy.

Předpověď hlásila silný vítr a střídavě celý den déšť. Tak jsme šli od rána vyzbrojení nepromokavým outfitem. Odklonili jsme se od moře a začali pěkně zostra stoupat. Zima nám opravdu nebyla.

Zajímavé bylo pozorovat mizející větrné elektrárny v mraku. Počasí se celý den honilo. Chvilku foukalo, pak pršelo, pak zase svítilo sluníčko a bylo horko. Tak jsme stále nandávali a sundávali kapuce. Byli jsme ale rádi, že není hůř.

Ve vesničce Lires bylo úplné mrtvo. Když jsme však našli jediný otevřený bar v okolí, zírali jsme. Ten praskal ve švech. Byla tu snad polovina vesnice. Výborné kafe nás postavilo na nohy. Užili jsme si uvolněnou rozprouděnou atmosféru a měli tu nejlepší tortillu, jakou jsme kdy měli.

Jinak při objednávání v baru si připadám jako místní. Dokud se mě na nic nezeptají, jsem za Španělku. Haha

Během naší kávové siesty svítí sluníčko, ale pak se to zase zatáhne. Dneska je to zase nekonečná procházka přírodou. Oběd si tedy dáváme venku. Šli jsme kolem místa, kde to někdo upravil pro potřeby poutníků a kdokoli si tu může odpočinout. Využíváme střechy nad hlavou a dáváme si salát. Je to dobrá věc, nejít na jídlo někam do podniku. Dalo by se to přirovnat k autu v zimě. Také ho raději chvilku necháte běžet nastartované na volnoběh než ho vypnout a za chvilku zase startovat. Nejsme pak tak ztuhlí, unavení a zmrzlí.

Moře je vidět minimálně. Trochu jsme si to představovali jinak, protože to kolem nás vypadá skoro jako na Šumavě nebo v Krkonoších. Kopec nahoru, míjíme napůl spálený les, kopec dolů. Terén je opravdu rozmanitý. Tytam jsou nekonečné 12ti kilometrové roviny.

Do arboretického okénka mám dva úlovky dne. První, tilandsie tu visí v trsech jako by se nechumelilo. Když to přepočítávám na nákupní hodnotu ve speciálkách u nás, visí jim tady na zdech tisícovky.

A druhý dnešní úlovek byste mi bez fotky nevěřili! Koukněte. To je čtyřmetrová aloe arborescens (aloe stromovitá) v květu.

Městečko Finisterre jsme si představovali trochu malebněji. Brzy potkáváme dva Dány, kteří zrovna řeší otevřené albergue. Vyčkáváme a během chvilky po telefonu domluví pro sebe i pro nás ubytování. To jsme si zase jednou vyklikali. Jsme rádi, že to nemusíme řešit. Necháváme tu batohy a vyrážíme na posledních pár kilometrů na Mys Cabo de Fisterra nebo-li dříve označovaný Konec Světa. Zpátky se vracíme stejnou cestou, tak aspoň nemusíme nést batohy a srovnáme si záda. Je to ale nezvyk, jít bez zátěže.

Když pomalu přicházíme k majáku, jsme lehce rozčarovaní. Cesta vedla kolem asfaltové silnice, která končí na dost velkém parkovišti před majákem. Zažíváme střet s civilizací. Všichni z vyhřátých aut z vyhřátých sedaček v kalhotách s odhalenými kotníky a bílých vyleštěných teniskách fotí poslední patník s milníkem 0,000 km. Pro nás má ale zcela jiný význam než pro ně. A možná právě tento střet nás utvrzuje ve rčení, že „cesta je cíl“.

Obcházíme selfie páry, jdeme mimo dav a sedáme opravdu na Konec Světa. Horizont moře je zastřený deštěm v dálce, takže to opravdu vypadá, jako když tam končí celý Svět. Nebe se spojuje s oceánem a obráceně.

Teď jsme opravdu na konci naší poutě. Dál už jít nejde. Dosáhli jsme nejvzdálenějšího bodu. Snažíme to uchopit, ale moc to nejde. Připomínáme si aspoň útržkovité vzpomínky z těch celých 900 km. Je to krásné.

Se západem slunce se obracíme k východu a vyrážíme na cestu domů. Od teď už se vracíme domů.

Albergue stojí za starou belu, takže si tím nebudu kazit hezké vzpomínky na Konec Světa. Ale pokud někdo bude číst tyto řádky a plánuje přenocovat ve Finisterre — Albergue de Paz není dobrá volba.

Dobrou. Zítra má být sluníčko. Myslíme na vás.

7 komentářů u „31. den – Konec světa“

  1. Matus říká:

    Bol som s vami od prveho dna po posledny. Uzasny pribeh-cesta, snad sa to konecne podari aj mne

  2. Dixi říká:

    Představa o konci světa byla trochu romantičtější ale dobrý. Je to úžasný výkon a splnili jste daný cíl, suuuper👍Mimochodem ty knoflíky jsou parádní .A teď přeju šťastnou cestu domů a zdravím 👻🤠

  3. JZ říká:

    😍😻🤠

  4. MX říká:

    Jsem z toho naměko. Gratulujeme k úspěšnému doputování na konec starého kontinentu.

  5. Máčka říká:

    Gratulace. 👏👏👏

  6. MZ říká:

    Úžasné putováni, které pro nás pro všechny končí, vzpomínky zůstávají a doufáme, že plánujete další cestu ❤️. Moc se na vás těším 😍❤️😍

  7. H.U. říká:

    Moooc gratuluju a obdivuju🙂. Velký dík za možnost putovat s Vámi. Přeju Vám v životě ještě hodně “zavařovaček”😉Šťastnou cestu domu…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *