14.den – Rádio

Carrión de los Condes — Moratinos

30 km (celkem 418 km)

Po probuzení jsme si všichni popřáli krásný nový rok. To bylo milé. V kuchyni jsme s Jarinem posnídali a tradičně jako jedni z posledních v 8 hodin odcházíme vstříc další cestě.

Mlha ráno už nás nepřekvapila, tak nasazujeme ostřejší tempo (co nám dovolí namrzlé chodníky) na zahřátí a začínáme předcházet. Asi po pěti kilometrech po vymotání se z města vcházíme na hliněnou polní cestu. Na mapě jsme viděli co nás čeká. V mlžné nízké viditelnosti mezi poli 12 kilometrů naprosto rovné cesty bez jakéhokoli převýšení. Občas jsem si připadala, že sice hýbu nohama, ale stojím na místě a pohybuje se jen zem pode mnou. Jako běžící pás.

Tak jsem začala vymýšlet zábavu. Že budeme hrát slovní fotbal. „Ne.“

Tak na pamatování. „Ne.“

Tak jsme hráli aspoň na rádio. Nevíte, jak se hraje na rádio? Jednoduše. Zpíváte písničky, přeskakujete mezi stanicemi, občas do vysílání skočí „.. a máme čerstvé hlášení z dálnice D1, na exitu 162 na Velkou Bíteš se tvoří masivní kolona, počítejte se zdržením okolo 240 minut. Zelená vlna, víte kudy kam.“ Děláte rozhovory typu: „Právě odbylo jedenáct hodin. Posloucháte Camino rádio s Pumpkins. Se mnou je tu dnes ve studiu odborník všech odborníků, pan Deers…“ a nebo jen imitujete typu: „a Pepa Láábus, na rádiu Beeaaat.“

Tím jsme se dost bavili, ale 12 km je při konstantní rychlosti 6 km/hod (to není procházková chůze) stejně na dvě hodiny. A v bílém nekonečném tunelu rovné cesty to fakt neubíhá.

Kolem jedenácté mlha začala ustupovat a my mohli hádat, koho vidíme v dálce před sebou. Velmi nepatrně jsme se přibližovali. Bylo to jako když kamion předjíždí kamion. „Jsme rychlejší asi o jednu desetinu km. Dávám tomu půl hodiny,“ pravil Deers.

S Korejci jsme včera vymysleli nový styl chůze. Říkáme tomu „crab style“ odvozený od kraba. Když jste zmrzlý z mlhy a najednou začne svítit sluníčko, natočíte se největší plochou jako solární elektrárna a stále jdete. A protože jdeme konstantě na západ, musíme jít bokem dopředu. Haha.

Do albergue přicházíme po třetí a v zádech nás pronásleduje nová dávka mlhy. Zdravíme se se všemi známými, není tu nikdo, koho bychom neznali. Jako jediný pár z této tlupy vyhráváme manželskou postel.

Už potřebujeme více věcí vyprat. Jarin a Ute vymysleli, že si vyprané prádlo dáme do společné sušičky a tím na tom všichni ušetříme. Dobrý nápad! Pereme tedy i věci, které nejsou nezbytně nutné a s mokrým prádlem v ruce zjišťujeme, že nám to do sušičky nedá, že je to mokré. To jsme tedy nepochopili, ale nakonec to nějak vyhádáme a do té sušičky nám to pán dá. Uff.

Dorazil Barceloňan Joan! Rádi ho vidíme, tak se hned dáváme do řeči. Vypadá dost zničeně. Špatně se kouknul na otevřené albergue a šel dnes 50 km! Když si vzpomenu, že měl to bolavé koleno…

Dorazil též ten dědula se špunty do uší, který chrápe „like a man“. S Deersem mu říkáme Sporťák. Je mu 68 a postavu má jako atlet. Prostě sportovní děda. Je první, kdo vždy všude fotí telefonem.

Večeřeli jsme společně dole v restauraci poutnické menu. Předkrm, hlavní jídlo a můj oblíbený dezert. Dnes bylo na výběr: zmrzlina (venku jsou teď -2 stupně) nebo sezónní ovoce. Pokud byste si vybrali ovoce, dostanete nůž a na malém talířku velký pomeranč ve stylu „oloupej si sám“. Baví mě ta jejich jednoduchost. Proč si s něčím dělat zbytečnou hlavu?

Když jsme tam tak seděli a já koukala na ten mražák (hezky východočesky) s nanuky, napadlo mě, že jsem ještě nenapsala vtipnou historku z příprav na Camino.

Přibližně dva měsíce před odjezdem nám doma vznikla zajímavá situace. Rozhodli jsme se využít odjezd k úklidu. Radikálnímu. Určitě znáte takové to dokupování zásob a systém FIFO (first in, first out) ne vždy úplně funguje, takže pak máte doma prošlé potraviny několik let, ani o tom nevíte. Ještě horší je na tom lednička s mrazničkou. Tak jsem se rozhodla, že celou ledničku i s mražákem při odjezdu vypneme. Aby nás to motivovalo.

Deers rád dělá zásoby, je takový medvěd Brtník. Já zase velmi ráda zásoby likviduju. Tak mi dal volnou ruku a já začala. Postupně nám z mražáku zmizely všechny zásoby pizz, hranolek, pak veškeré maso. Pak i hrášek, mrkev, celer až tam zbyla jen zmrzlina, do které se ani jednomu z nás nechtělo (vzhledem k teplotě u nás v bytě) a litr ledově namraženého Jägermeistera. Toho jsme už fakt nedali!

A ještě jsem zapomněla, kolem albergue běhá asi 15 koček! Jsme tu v obležení.

Mňau a dobrou.