Negreira — Santiago de Compostela (aeropuerto)
36 km (celkem 1040 km)
Vstávali jsme o půl sedmé, abychom po půl osmé nasnídaní vyráželi vstříc novému dni. To se nám povedlo a venku bylo překvapivě teplo. Teploměr ukazoval pět stupňů, ale byl klid a pocitově příjemně. Vlastně taková akorát teplota na chůzi.
Asi hodinu jsme kráčeli s čelovkami a překvapivě jsme si pamatovali cestu. Minimálně tenhle začátek u Negreiry. Je v dolíku, věděli jsme, že jsme přecházeli dva dost výživné kopce a že Santiago je v kopci. Řekli jsme to tedy nožkám a ty poslušně kráčeli.
Na lesních cestách jsme pozorovali, jak tu řádil déšť a vítr. Slušně. Dokonce podlézáme čerstvě spadlý strom přes cestu a několik jich vidíme ještě kolem.
Už si nepamatuji, zda jsem na cestě do Negreiry zmiňovala Dědulu. Na kraji lesa a vesničky nás tehdy zastavil takový Děda Hříbeček, zda umíme španělsky a zda jsme Italové. Haha. Buď nás tipují na Němce nebo Italy. To je dobré skóre. Mysleli jsme, že s něčím potřebuje pomoci, ale on si chtěl jen povídat a něco nám sdělit. Za chvilku nás došel nějaký poutník z Madridu, který ale zase neuměl anglicky. No to je materiál! Nakonec jsme všeobecným jazykem rukamanohama zjistili, že si máme dávat pozor v horách, že se to tam může klouzat. No nejvyšší bod byl kolem 400 m. n. m. a podle fotek víte, že to žádné „mountains“ nebyli, ale uctivě jsme poděkovali za informaci a pádili pryč. Než se zase bude na něco ptát.
No a to mi fakt neuvěříte, ale na tom samém místě si to k nám dneska zase někdo štrádoval a byl to Dědula! Zase se ptal, zda umíme španělsky a zda jsme Italové. Pak si vzpomněl, že jsme se už viděli. Tak jsme šli chvilku spolu a dorozumívali se naprosto základními slovíčky (ach, proč jsem nebyla pilnější estudent?!).
A pak se zase začal zvedat vítr. U krátké pauzy na louce nám pomalu docházelo, že doma si takhle na louce ještě pár měsíců sedět nebudeme.
Přešli jsme dva výživné kopce, ale zapomněli jsme na další tři. Dneska jsme snad ani chvilku nešli po rovině. Buď jsme stoupali vzhůru jako po schodech nebo klesali. A vítr sílil a sílil. Až na letišti se Deers koukl na dnešní profil cesty a zjistil, že jsme celkem vystoupali 869 metrů. To už je pěkné.
Do Santiaga přicházíme v 12:30 a na náměstí u Katedrály, představte si to, potkáváme Tu divnou. Korejskou holčinu, kterou jsme naposledy viděli v Logroñu. To je úžasné. Na Konci Světa se potkáme s Koleňákem a Chytrolínem a teď s ní.
Ani se moc nezdržujeme a jdeme na jistotu. Do našeho známého baru, kde jsme před rokem byli s Federikem a dal nám potom tu naši mušli. Bereme to jako symboliku, zakončit naši cestu právě zde.
Objednáváme víno, tigres rabiosos a tequeños. Vše výborné. To první je místní specialita baru. Jsou to slávky v takové pálivé omáčce a tequeños je pečený sýr v těstíčku. U toho koukáme na španělské zprávy. Většinou se na to nedalo nikdy koukat, protože u toho klesá IQ rychlostí blesku, ale dneska řešili počasí. U Madridu je sněhu po kolena a v Barceloně vítr přes 100 km/h. Máme asi štěstí, že jsme to počasí neměli ještě horší.
Pak už jen nákup a v 15:45 vycházíme na poslední kilometry na letiště. Je vtipné, že máme nejtěžší batohy za celou dobu. Nakoupili jsme spoustu dobrot domů, tak se s tím vláčíme. Výhodu to ale jednu velkou má — jsme pěkně uzemněný a vítr s námi tolik necloumá, takže se jde pěkně a hlavně rovně!
Asi nejsme v menšině, je vidět, že na pěší příchozí je letiště velmi dobře připraveno.
Pak jsme pozorovali poslední camino západ slunce a dali pá Santiagu. Možná se sem ještě podíváme, ale určitě to potrvá pěknou řádku let.
Deers na letišti: „Ne, výtahem ne, ještě chvilku půjdu pěšky.“ Tak jsme šli po schodech. Bylo tam stokrát tepleji než v kdejakém albergue nebo baru. Nejsme zvyklí na 21 stupňů.
Letí nám to v 22:00 do Madridu, pak v 6:00 do Prahy. V našem soukromém albergue budeme tedy kolem desáté.
Sbohem Camino, byl to krásný čas plný dobrodružství. Vítej civilizovaný Světe plný všemožných jistot. Budeme mít vždy na paměti, že existují oba tyto Světy. Že teplá voda z kohoutku není samozřejmostí a někdy je jen zatraceně ledová nebo žádná. Že když venku prší, neznamená to jen zablácené boty a deštník, ale i kompletní změnu plánu, výzvu nebo boj. Že když je na nás někdo ne úplně milý, má svůj důvod a jde si své vlastní Camino, na každém Caminu totiž občas prší, svítí slunce, je zima i teplo, ale celkově je to právě o té cestě k cíli.
Děkujeme Vám všem, drazí čtenáři, že jste s Jeleny a Dýněmi putovali až na Konec Světa a zpět. Moc děkujeme za komentáře, vždy nám udělali velkou radost. Děkujeme a těšíme se zase na další cestě. Sledujte blog, do měsíce ještě napíšeme epilog.
Jo a doma se těšíme na plněné papriky a zapečené brambory. Papa
Posilam velikou gratulaci, je to obdivuhodny vykon 😊💪👍💟. Ale co ted budu kazde rano u kavy cist 🤕🙊🤔🙁? 😍🤠
Velká gratulace ,velký obdif toho co jste dokazali 👍ještě že jste unikli bouři která teď sužuje Šp.Moc a moc 🤣zdravím a večerníček mi bude chybět ❤💙💛
Tramtarada 👍😊 vždy když vyrazím na výlet je najednou konec. Ale máte spousty zážitků. Pěkné to bylo.
Jste skvělí! Gratuluju! 💥🌎✊
Vím, že jste už pár dnů doma. Věřím, že si užíváte teplo, měkkou postel a kde jaké teplé jídlo…
Nechybí vám najednou příroda s chůzí a nezaplavují vás budovy a zavřená okna???
Každopádně vám moc děkuji za nádherné čtení a alespoň částečný výlet do jiného světa!!!
Ahoj Pájo, děkujeme za komentář, moc nás těší, že se výlet líbil! Přiznáme se, po vlastní posteli a teplých peřinách se nám stýskalo. Jinak, jak jsme měli možnost na Caminu poznat mnoho Korejců a jejich korejský život, Praha se pro nás od té doby smrskla na příjemnou vesnici plnou milých (nebo aspoň neutrálních) lidí. Ani ne 1,5 milionu obyvatel, domy nejsou žádné extra super mrakodrapy, staré historické centrum, prázdné metro (oproti jejich) a z jednoho konce jsi za hodinu na druhém. Najednou se na ni koukám zcela jinak. Vlastně na hodně věcí doma. Máme se tu moc fajn.