10. den — Albergue párty

San Juan de Ortega — Burgos

27 km (celkem 300 km)

Korejci jsou tiší jako myšky. Spali jsme na pokoji jen se dvěma, kteří se ráno vypařili jako pára nad hrncem. Tak se stalo, že jsme zaspali.

Vycházeli jsme tedy až v 8:45 do krásného rána. Dům se celý otřásal, jak si pán k úklidu pustil písničky pěkně nahlas. Venku byl ale zmrzlý božský klid. Když jste se pořádně nadechli, naplnili se s radostí plíce vzduchem s nadmořskou výškou 1000 metrů. Bylo zase pod nulou. A čekala nás nejkrásnější část dneška.

Klidná příroda, paprsky vycházejícího slunce zahřívali vše kolem a v dálce zvonily krávy. Cesta vedla přímo jejich ohradou. Došlo i na MacGyvera v akci. Opravila jsem Deersovi hůl, která se mu zasouvala. Ne, že by to nezvládl, ale přenechal tu radost mě. Je hodný.

Před jedenáctou jsme dali svačinu na nejvyšším dnešním bodě (vůbec nic tam nebylo, jen tráva, kamení, tři srnky a klid). Uviděli jsme dnešní město, kde budeme spát — Burgos. Jako by kamenem dohodil. Ale opak byl pravdou.

Kvůli špatnému zmatenému značení a mnoha zvláštních alternativních cest jsme si docela zašli a jednou se i vraceli. Moc jsme toho nenamluvili a docela se ploužili. Napůl roztátá cesta se měnila místy v blátivou, takže postup nebyl rychlý, boty obalené blátem těžké a nekonečné rovné cesty mezi poli na náladě také nepřidaly. Nakonec nás vzpružil až ruch centra města, kde byla krásná (stále vánoční) atmosféra.

Centrum je plné velmi starých domů s centrem kolem ohromné katedrály. My spíme v albergue kousek od ní. Kdyby tu byl obyčejný hotel, cena je ohromná. My jako peregrinos (španělsky poutníci) tu spíme za 6 € na osobu. Kapacita je 150 poutníků a je to nejmodernější a nejvymakanější albergue, jaké jsme zatím poznali.

Hodili jsme batohy k postelím a šli do víru města. Neděláme to často, ale koupili jsme si vstup a omrkli katedrálu. Ve zkratce: je gotická, velmi známá a ohromná! A kdyby byla z poloviny menší, je stále ohromná.

Přímo na náměstí před katedrálou nás nalákala vůně všemožných dobrot. Necháváme se omámit a kupujeme výborné sladké cukrovinky. A pak přišlo na další lekci španělštiny. U stánku s horkými nápoji pozorujeme, co si objednávají místní. Aha, takže to jedno je červený svařák a to druhé asi bílý. Jediné slovíčko, které znám je „caldo“. Fajn, to je „teplý“, to je hlavní.

Už máme zvyk, že si každý dáme něco jiného a ochutnáváme. Vždy se to vyplatilo. A nyní též. Dost jsem koukala, když na tom mém bílém svařáku plavalo něco jako malá mastná oka. Aha, „caldo“ není „teplý“, ale „vývar“. Já to spletla s italštinou! Haha.

Musíme uznat, že je to ale geniální nápad. Vývar zahřál víc než svařák.

Kolem půl sedmé se vracíme i s malým nákupem do albergue. Nakonec tu jsme s dvěma Rychlíky z Korei, Barceloňanem, Ivanem a došel nás i Jarin. S Barceloňanem se asi zítra rozloučíme, protože si plánuje dát den volna. Udělal si cestou něco s kolenem. Hospitaleiro (pán, co tu dnes albergue šéfuje) nás zve na společnou večeři, která se tu dnes pořádá. To rádi přijímáme a když vidíme, kolik lidí přichází s plnými náručemi domácích dobrot, jen se smějeme.

Španělé jsou v tomhle opravdoví profíci. Každý přinesl něco slaného, něco sladkého a víno k tomu, takže gastronomická orgie byla velkolepá. My poutníci seděli u rohu jednoho stolu a každou chvíli k nám někdo přišel a nabízel dobrotu, co přinesl. Zapečené věci na tisíc způsobů, pomazánka ze slávek (!), víno všemožných odrůd. Byli jsme velmi vděční za tu pohostinnost.

Až v průběhu večera se dozvídáme, že jednou ročně (právě dnes) se schází Klub přátel Camina a pořádají takovouhle hostinu. Pro sebe zároveň a protože nás tu je pár, pozvali nás také. Jich se sešlo snad přes padesát lidí.

Atmosféra je velmi přátelská. Všichni se s námi fotí, povídají své příběhy z Camina a často jim ani nevadí, že chápeme půl slova. O to tu nejde. Je to o sdílení radosti a to se určitě povedlo. Zase máme úžasné štěstí. Děkujeme všem a nacpaní k prasknutí, protože ze slušnosti nechceme odmítat, když dobrosrdečně nabízí, se odvalujeme do prvního patra spát. Ještě slyšíme, že párty dole se začíná teprve rozjíždět. Španělé to prostě umí nehledě na věk (průměr byl rozhodně kolem 60 let).

¡Buen Camino!