33. den – Bobkový list

Olveiroa — Negreira

33 km (celkem 1004 km)

Ráno je pět stupňů. Z domu nám posíláte zasněžené fotky, tak aspoň odtud nebudeme moc vyhřátí. Byl luxus mít celé albergue jen pro sebe. Mohli jsme se v klidu sbalit a v 9:40 vyrážíme. Moc se nám ven nechce. Jsme ale zvědaví, jak bude vypadat cesta, kterou jsme šli minule tím šíleným slejvákem.

Velkou výhodou je, že můžeme jít trochu rychleji, protože víme kudy. Ale jak jsme v tom dešti šli se sklopenými hlavami až k hrudi a v polopředklonu, moc jsme toho z cesty neviděli. Je tedy fajn, že to jdeme takhle zpátky. Máme štěstí, že je i dobrá viditelnost a sluníčko. V průběhu dne ale začal zase vítr a celý den konstantně sílil až byl místy zase 11 m/s (a v nárazech mnohem více). To znamená chůzi alá kachna, opřené hole proti větru a potácení, jak s námi vítr mává.

Když jsme tudy šli minule z druhého směru, 3x jsme se brodili vodou. Dneska už není po vodě ani památky. Koukáme na místa, co všechno bylo zatopeno. Bylo to hodně vody. Schválně porovnejte tuto fotku s osmou fotkou 29. den.

A tady máme kuriózní úlovek. Deers dnes trefně poznamenal, že celé Camino je taková jedna dlouhá agro procházka. Jdete od vesničky k vesničce a procházíte kolem stovek polí, traktorů, stád krav nebo ovcí. No a dnes na nás jedna kráva koukala. Koukala z prvního patra domu a před sebou měla vykonzolovanou vanu. To nás opravdu rozesmálo. Koukněte sami.

Španělsko voní po čerstvě vypraném prádle. Španělé po drahých voňavkách a levném pracím prášku. U těch voňavek se není čemu divit, když jsou v televizi reklamy jen na ně. U toho prášku nevím, ale všude visí prádlo.

My teda nevoníme ani po jednom. Za to náš čichový smysl se zvýšil aspoň na stonásobek. Velmi dobře třeba na dálku poznáme, kdo má k obědu vývar a kdo smaženou rybu. Haha.

Pereme v ruce, ale protože ne v každém albergue je sušička nebo aspoň teplota, kdy by něco uschlo, není to v žádném případě každý druhý den.

Kolem dvanácté se stavujeme na kávičku ve stejném baru, jako před čtyřmi dny, protože minule nám paní zachránila zadky.

Zadarmo to ale dneska také nemáme. Nějaké etapy poznáváme, některé vůbec. A občas stejně jdeme se sklopenými hlavami a koukáme jen na dva metry před sebe kvůli větru. Je ledový. Když si kolem třetí hodiny sedáme do závětří u lesa k obědu v trávě, nahříváme se hezky na sluníčku. Jak ale zafouká i k nám nebo zaleze na chvilku puchejř, tak je fakt kosa. Ani by nás nenapadl oběd venku, kdyby byla taková kosa stále. Ale to slunce tady má takovou sílu!

Užíváme cesty na sluníčku krásným lesem. Je klid, jen ten vítr. Kde jsme předtím potkali dřevorubce, vidíme je i dnes. Jen z jednoho lesa kus ubylo.

Dneska spíme v albergue v Negreira. Chtěli jsme spát zase pod tarpem, ale ten vítr už nebudeme zkoušet. Když scházíme dolů do údolí Negreiry, jsme rádi za to rozhodnutí. Vítr fučí jako pominutý. Na zemi je lesní cesta vymletá od těch dešťů před pár dny, takže chodidla, šlachy a boty dostávají v tom terénu pořádnou zkoušku. Ze stromů popadaly větve, takže neustále k tomu něco překračujeme, škobrtáme a balancujeme na jedné noze. A aby toho nebylo málo, musíme dávat pozor nad sebe, aby nám něco nespadlo ze shora na budku. Opravdu výživná cesta.

A vezeme domů zásobu bobků. Ne bobků jako bobků, ale bobkového listu!

Dorazili jsme o půl šesté. Nakoupili jsme zítřejší poslední snídani, zašli na oslavnou večeři. Dnes jsme pokořili 1000 kilometrů v nohách. To už je slušné. To bychom z domu došli až k moři.

Pak v posteli dopisujeme blog a střídavě si povídáme s Chipem z Pensylvánie. Asi se za námi staví do Prahy, až bude semestr v Rakousku. To je super, Camino pokračuje i mimo Španělsko. Stejně nás možná navštíví i TK. Uvidíme.