25. den – Pulpo

Hospital da Cruz — Melide

28 km (celkem 757 km)

Všichni ptáci, kteří od nás odlétli, teď zpívají po celé Galicii.

Barceloňan, klasicky, je ráno za deset minut od probuzení venku, takže za ním vidíme ve tmě jen ohnivou čáru. My si v klidu děláme čaj a dojídáme zásoby. Kolem třičtvrtě na devět vycházíme do nového dne.

Je to zcela jiná krajina oproti těm nekonečným rovinám kolem Leónu a oproti přírodě v Baskicku. Tohle je nejzelenější. Terén stále nahoru nebo dolu, ale toho si ani nevšímáme, protože to jsou malé převýšení. Na zahradách roste konečně něco zajímavějšího než jen ohromné opuncie a jsou tu i lesy (i když s naším se to nedá srovnávat). Pozorujeme svítání.

Už toho ani moc nenamluvíme. Probrali jsme snad vše, co jsme za poslední rok chtěli, tak si jen užíváme okamžiku a tiše spokojeně jdeme.

Procházíme vesničku za vesničkou, které dnes často spojují krásné staré aleje. A okolo jsou čápi a jiné ptactvo, kozy s kůzlátkama, ovce s jehňátkama, krávy s telátkama, no prostě je dnes na co koukat. Příroda v rozpuku.

V městečku Palas de Rei, které je menší než jsme si oba představovali, mě nečekaně čeká další nákupní oběť, ale naštěstí to netrvá dlouho. Na dvanáctou, za jasného hlasitého zvuku zvonu, usedáme na lavičce u kostela k obědu.

Je to ale poetický pohled. Kamenný kostelík, slunce, palmy.. „Nepřipadáš si jako ve Španělsku?“

Ve stínu je přeci jen zima, ale jinak na sluníčku je moc příjemně. Sedíme tu jen v mikinách a pozorujeme místní gang koček.

Už včera jsem chtěla popsat náš nový vymyšlený časový rámec. Jmenuje se „pokafové odpoledne“. Na Caminu máte totiž oběd a pak je odpoledne, to není nic neobvyklého. Ale pak si zajdete na odpolední kávu kolem třetí a začnou se dít divy. Lehce se ochladí, takže začnete na kůži cítit chlad, ale ta výborná káva a nadšení vás hřeje u srdíčka, že vám přesto není zima. Stíny se protáhnou do dlouhých pruhů, všechno ztichne a vy dobře víte, že už jdete sami.

Všichni už jsou totiž v albergue nebo dochází, a vy jste mimo rytmus davu, takže už zaručeně víte, že nikoho nepotkáte. Jediné, co je slyšet, jsou kamínky pod botama a pohupující se mušle na batohách. Tak to je pokafové odpoledne. Magické. Zavřít to do zavařovačky a schovat si to.

Nijak nespěcháme, protože je opravdu krásně.

Když docházíme do Melide, Barceloňan píše, že se zaručeně musíme stavit v jednom podniku, kde zrovna byl. Prý je celá tato oblast vyhlášená na chobotnice. Jednu si tu dal s červeným vínem a dle jeho slov „duše té chobotnice vlila nový život do jeho těla a nemůže zůstat a musí jít dál, hnán tou mocnou silou.“ Smějeme se a po ubytování jdeme tedy do té jeho vyhlášené Pulperie (česky by se to dalo přeložit snad jen jako Chobotnicárna, pulpo = chobotnice). Celý den pozorujeme v nejmenších vesničkách, že s pulperiemi se roztrhl pytel.

Tak objednáváme a čekáme co přinesou. Paní ji zkušeně vytáhne z hrnce, nastříhá na kousky, zalije olejem, posype paprikou a vločkovou solí a dobrota je na stole. Musíme uznat, že je to fakt výborné. S lahví neotiketovaného místního vína je to skvělá kombinace.

Jen se odvalíme do albergue a necháváme si zdát sladké chobotnicové sny.