26. den – Knoflíky

Melide — O Pedrouzo

35 km (celkem 792 km)

Červánkový východ vidíme až venku. Je znát, že jsme v nižší nadmořské výšce. Už jsme jen kolem 400 m. n. m. A celý dnešek zase po kopečkách nahoru a dolu vytrvale sestupujeme dál. Je i znatelně více teplo. Kde jsou ty dny, kdy když jsme se vymotali z vyhřátého města, začaly nám mrznout zadky?! Tady to ještě podvědomě čekáme, ale je všude teplo. Ráno kolem devíti stupňů.

S každým dalším ušlým kilometrem jsou palmy na zahradách vyšší a vyšší a stávají se už nutným prvkem zahrady. Samozřejmě ve skupinách a doplněné o všemožné kaktusy, citrusovníky a hortenzie jako plevel. Toť galicijská zahrada. Těžká závist. A aby byla závist dokonalá, tak bobkový list tu není jenom jako ohromný keř, ale mají ho jako živé ploty. Takže nejen, že si ven skočíte pro čerstvý, kdykoli vám doma u plotny dojde, ale ještě s ním šeredíte, že z něho uděláte plot vedle silnice. Řeknu vám, to je vrchol.

Ale tedy, nezávidíme ty lesy. S tím naším doma, se ty jejich svlékací párátka v řadách nedají srovnávat. Ano, čtete správně. Vymysleli jsme s Deersem nový terminus technicus – svlékací les knoflíkový.

Nevím, to je to za strom, ale ve velkém loupe svou kůru od vršku až dolů a ty šlahouny pak všude visí. Proto svlékací. No a má na zemi popadané takové malé žaludy, které z jedné strany vypadají jako knoflíky.

A pohádka je na světě: „… a když se ty stromy proměnily v bytosti a chtěly se svléknout z kůry, tak moc se těšily, že si tou rychlostí všechny knoflíky na vestách utrhaly.“

No, dětem to možná nečtěte. Haha.

Zpátky k naší cestě. Ráda bych vám pověděla, jaké jsme měli ráno. Jen to má jediný háček. Po 25 dnech je už velmi složité napsat něco, co jsem ještě nenapsala. Stejná cesta to nebyla, viděli jsme spoustu nových věcí, ale přesto ty stejné. Kopce, palmy, krávy, dvě kočky, most, krávy, krávy, traktor, kopce, kaktus, krávy, zídka, krávy, rozcestník.

Dokonce se už Deers koukne na kamenný most a po dvou sekundách přemýšlení jen pokrčí rameny a řekne: „Hezký most, ale fotit ho nebudu.“

Jarním počasím jsme měli oba takovou sváteční velikonoční náladu. Ta odvála s větrem po obědě. Nejdříve byl malý, pak se z něho stal ale vyrovnaný soupeř. Vítr nás trochu popohnal a s velmi slušným tempem jsme ukrajovali dnešní poslední kilometry.

Ve vzduchu začala být cítit voda, tak jsme dlouho neotáleli. V podchodu jsme se oblékli do total nepromokavého módu a natěšeně očekávali ten slejvák. Nepřišel. Spadlo pár mikro kapek. Haha.

Galicie je opravdu krásná, ale už nás štvou tu jejich albergue. V tom dnešním je kuchyně s 360 stupňovým vařícím pultem s velkou digestoří, dvěmi čtyřplotýnkami, deska z mramoru,… no dala by se tu natáčet kuchařská show. A není tady ani vidlička! V téhle super kuchyni si neuvaříte ani vejce natvrdo, protože není v čem.

Barceloňan nám to předevčírem vysvětlil. Když tyhle albergue všechny otevřeli, samozřejmě, že byli skvěle vybavené. A ne, poutníci to nerozkradli, ani nezničili. To nádobí odstranili sami, protože se tolik nechodilo do barů a restaurací. Ale nenechat tu ani hrnec?!

Tak jsme si večer zahráli na revolucionáře a ještě nacpaní chobotnicí ze včerejška jsme si koupili jen něco nevařícího a demonstrativně to snědli v kuchyni a nikam nešli. Tak.