24. den – Smradlavý den

Sarria — Hospital da Cruz

36 km (celkem 729 km)

Dneska byl ten nejsmradlavější den na Caminu. To ale předbíhám, začnu hezky od začátku.

Snídáme ještě na pokoji v teple, protože venku je jeden stupeň. Sbalit se a vyjít nám trvá trochu déle, ale v 8:45 už jsme zpátky na značkách. Ničemu to ale nevadí. Je totiž hodně znát, že jsme přešli nějaký kus na západ. Svítá daleko později v porovnání třeba s Roncesvalles na začátku.

A také je hodně znát, že Sarria už je jen 115 km před Santiagem. Hned ráno se začínáme štrůdlovat do poutnického hada. Čekali jsme to, ale po 700 km chůze o samotě na to prostě nejsme zvyklí. A to je zima, po Vánocích, při pěti stupních Celsia. Jak to vypadá, když je léto..?

Cesta se hezky vine. Připadáme si zpátky na Camino Portugués. Klikatící se cesta u kamenných zídek a všudypřítomná zurčící voda a všechno zelené. Sem tam pomerančovník nebo kvetoucí ibišky. A taky kilometrovník každých 400 m, abychom nezapomněli, že jsme v Galicii, že jdeme do Santiaga a kým je to všechno sponzorované.

Obědváme po dvanácté na lavičce na sluníčku. Pokračujeme už jen pár kilometrů do Portomarin, kde na dnešní den spal TK. Uvidíme, třeba ho ještě doženeme.

Je to městečko v kopci nad přehradou. Zastavujeme na dvě americana a kocháme se výhledem. Zároveň od Deerse dostávám povinnou přednášku o přehradách a místním systému přehrad.

Na Španělsku je fajn, že tapas mají úplně všude a občas jako součást jakékoli objednávky. Takže si pochutnáme ještě na dvou dobrůtkách pro každého (tortilla a croquetas).

Z ekonomického hlediska je úžasné, že tohle všechno stálo dohromady 2 €.

A proč byl tedy dnešek Smradlavý den? Procházíme různými malými i většími vesničkami, zemědělskými usedlostmi a všichni zemědělci se na nás asi domluvili. Mulčoval snad každý, kdo mohl!

Buď nás traktor míjel, nebo jel proti nám nebo závěrem vedle nás na poli. Rychlostí 5 km/hod tomu těžko utečete. Zvlášť, když je jako dneska — jasno, bezvětrno.

Když dojdeme do Hospital da Cruz, srdečně se vítáme se starým známým Barceloňanem. Další skvělá věc je, že albergue je hezky vytopené a jsme tu sami! Jen my tři. Důvod je prostý. Jsme v albergue Xunta, které není nikde v průvodcích označené jako otevřené. Takže si všichni mysleli, že tu je zavřeno. A my si to zase vyklikali, protože známe Barceloňana a ten rád telefonuje a vyřídil to i za nás. Haha.

Bar i vše kolem ale zavřené opravdu je. Juan toho moc k jídlu nemá, tak dáváme dohromady zásoby a on vaří jeho specialitu — sopa de ajo. S Deersem si děláme srandu, že je to specialita a také jediné jídlo, které umí. Ale je výborná a krásně zahřeje.

Kuchyň je tedy vtipně vybavená. Máme štěstí, že tu jsou alespoň tři hluboké talíře. Jinak celkem dvě skleničky, dvě lžíce a dva různě velké hrnce. Toť vše. Aspoň, že s sebou máme vlastní hrnečky a lžíce, jinak nevím, jak bychom to jedli.