O Cebreiro — Samos
31 km (celkem 680 km)
Je znát, že Santiago je blízko. Lidí i poutníků-nepoutníků přibývá. Začíná se nám stýskat po těch malinkých milých albergue, kde jsme si večer všichni povídali. Ale co, i tohle k tomu patří.
V 8:25 uděláme venku stěží tři kroky a už zastavujeme. Z toho mračna bude pršet a nebude to trvat dlouho. Oblékáme nepromokavou vrstvu a konečně vycházíme. Mrholí.
I když neplánovaně, tak jdeme krátkou alternativou. A jsem za ni rádi. Neprošla tu ani noha.
Jsou tu kleče a lesní pěšina. Mrak se na našem kopci tak hezky povaluje, až je v korunách slyšet to tajemné horské fůůůůůíííí fůůůůů. Ach, připadáme si chvilku jako doma v Krkonoších. Krkonoše, pivo, knedlíky plněné uzeným, hmm.
„Že prej tu byl, žil kolem nás,
po horských úbočích, jak sníh a mráz.
Že prej tu byl, že s námi žil
a spoustu zázraků nám vykouzlil.
On je náš pán, pán hor, pán hor…“
Cesta vede chvilku nahoru, chvilku dolu. Tak se pěkně klikatí, že se nám jde parádně. Netrvá to dlouho, a po napojení na hlavní cestu camina, předcházíme několik lidí.
Když se dostaneme na druhou stranu kopců, příroda začíná demonstrovat svou sílu. Už prší regulérně a vítr se do nás pěkně z boku opírá. Občas změní směr a opláchne nás zepředu, zezadu, z boku.
Ale bylo to takové kočkování, nic hrozivého. Držíme si pěkné tempo a užíváme okolní nádheru. Dokonce docházíme TK, i když vyrazil hodinu a půl před námi (ale zastavoval se na snídani v baru).
Počasí, které nás tak kočkovalo byl opravdu mrak. Takže když z něho sestoupíme více do údolí, máme hned kolem osmi stupňů a rozepínáme bundy.
Mimochodem, dnešním ránem jsme dojedli téměř celé naše zásoby, takže si ze mě Deers stále dělá srandu, že v Triacastela musíme udělat velký nákup. Kdo mě zná, tak ví, že jsem v tomhle hrozná a jít nakupovat jídlo je pro mě trest (ten nejvyšší). Uff. „Hele a už máš nákupní seznam?“ „A už víš co koupíš?“
Byl to mordor, ale naštěstí měl ten krámek asi jen 30 metrů čtverečných. Uff.
V tom samém městě máme ještě plán zajít na oběd. V Samos, kde dnes spíme asi nebude vůbec nic, tak ať máme teplé jídlo. Ale vše je zavřené. Zase to vypadá, jako by tu nikdo nebydlel.
Pak máme štěstí a hned vcházíme do baru. Jsou tu tři lidi včetně barmanky. A očividně jedna rodina. Všichni tři se na nás otočí stylem „tak co to bude, hošánci?“ Lámanou španělštinou vysvětluji, že bychom pojedli a Barmanka-matka za pomoci dcery a Googlu lámanou angličtinou vysvětlují, že nic nemají. Hm, zatím co se rychle s Deersem radíme, z Barmanky-matky vypadne, že nám něco udělat může. Domlouváme cenu a je to. Bude oběd!
Říká se tomu „plato combinado“, v překladu něco jako: „nakombinovaný talíř“. Většinou to jsou domácí hranolky, volské oko a opečená slanina, šunka nebo chorizo. Žádná vysoká gastronomie, ale na to my teď nehrajeme. Jsme rádi, že to takhle dopadlo. Je to dobré, syté a teplé. Víc nepotřebujeme.
Když si hezky hodujeme, tak u baru stojí asi jejich známý a asi nějaký technik podle oblečení. Gestikulují a ukazují na světla. Asi chtějí sundat vánoční výzdobu, která je všude navěšená. A jak na to sáhne, vypadnou pojistky, on dostane ránu a my jsme potmě. Oklepe se, pojistky se nahodí a my jíme dál. Mañána!
Chvilku před placením přijdou dovnitř další tři poutníci (Marcel a dva kluci dánský). Domlouvají jídlo, jako jsme měli my, ale marně. Žádné jídlo, je už jen koláč.
To jsme si tedy pěkně „vyklikali“. (Kdo nezná tento pojem, koukněte na nejlepší hlášky z AZ kvízu. To je legenda.)
Necháváme kluky s jejich koláčem a kávou za sebou a míříme na poslední dnešní úsek. Je kolem 10 stupňů. Chvilku mrholí, chvilku svítí sluníčko. Takové aprílové počasí, tak se stále rozepínáme a zapínáme.
Jdeme zase alternativou. Je delší, ale podle mapy hezčí. A opravdu. Procházíme po starých cestách s kamennými zídkami a alejemi. Všechno obrůstá břečťanem nebo mechem a celé to působí velmi tajuplně. Vesničky vypadají zrovna tak. Břidlicové střechy, kamenné zdi, úzké cesty a všude na volno chodící slepice. Dokonce jsem málem šlápla na snesené vejce uprostřed cesty. Jako bychom se přenesly o desítky desítky let dozadu. Není nijak těžké si představit poutníky s holí a uvázanou dýní na vodu, jak tu kráčí na své pouti. Zastavil se tu čas.
Jedno z kouzel Camina je, že se dostanete na místa, kam se běžně nepodíváte. Tak dnes spíme tady:
Minimálně zdejší kostel je z roku 1779. A co vám budu povídat, pokojová teplota tu není. A hospitalero je chlápek z pumpy, která je hned u zdi kláštera vedle vchodu do albergue.
Deers chtěl málo lidí, tak má málo lidí. Je nás tu celkem pět. Kluci z Dánska (Adam a Gustav), TK a my dva. Jiní dva kluci z Korei se přemístili do vedlejšího hotelu. Asi jim byla zima.
Přeci jen je tu otevřená restaurace, tak si tam dáváme společnou večeři a brzy všichni spíme.
Je tu velmi špatný signál. Fotky budou zítra.
Jak se kvapem blíží cíl pouti,tak také brzy skončí ten krásný,vtipný,chytrý večerníček. Přestože
jste byli po ujití desítek kilometrů určitě značně unavení, dokázali jste každý den vytvořit neuvěřitelná
dílka. Moooc vás obdivuji !!!! A musím říct,že se mi bude hodně stýskat i po těch nádherných fotografiích. Zdravím
PS mimochodem ten kůň vypadá jako socha 😂😜🤣