20. den – První pomeranč

Ponferrada — Villafranca del Bierzo

25 km (celkem 619 km)

Hospitalero už v půl osmé nervózně stepuje, aby nás v osm všechny vyhnal ven na mráz. No, každý má svou vlastní filozofii albergue.

Vyháněl nás jen podprahově, ale šlo mu to dobře, vydrželi jen ti psychicky nejsilnější. Ven vycházíme v 8:20, moc se nám nechtělo. Co vám budu, ranní klasika. Zima, tma, vlhko, mlha. Kdyby bylo aspoň světlo a o třicet stupňů víc, napíšu „ideální místo pro pokojovky“, ale takhle? Asi jen „ideální místo pro pavouky a mozkomory.“

A navíc nemůžeme nasadit tempo, abychom se zahřáli, protože Deers potřebuje vidět všechny ty pamětihodnosti do posledního kamene. Naštěstí v té mlze toho moc vidět není, tak to netrvá dlouho.

Haha.

(Hledejte na fotce zajíce!)

Za Ponferradou i přes mlhu to není nuda. Procházíme stále nějakými vesničkami, tak je, na co se koukat. Máme lehce zmrzlé zadnice, tak v malinké vesničce Fuentesnuevas rozhodnu, že zajdeme do baru. Využíváme especial peregrinos nabídku a dostáváme kafe grande a „toast“ (což je jejich bílá bageta) s marmeládou. Moc dobrý.

Když jsme vyšli ven: „hele, nepadá ti něco do očí?“

„To se ti zdá. To je mlha. Ne počkej, ono sněží.“

A jako by bylo 23. 12., dostala jsem vánoční náladu. Ihned jsem začala zpívat koledy. Ale zas tak moc nesněžilo, takže mě to brzy přešlo.

Kolem cesty začínají být čím dál více políčka s vinnou révou. Dokonce jsme šli kolem historického lisu na víno. Byl ohromný a obsluhovali to minimálně tři až čtyři lidé, možná víc.

Ve městě Cacabelos procházíme kolem otevřených dveří do kostela s krásnou mozaikou. Otevřené dveře, to je signál pro Deerse, hned tam vlézt. Nedávno takhle šel do jedněch dveří a já jen zmateně: „Kam jdeš? To jsou domovní.“

Takže jsme samozřejmě navštívili kostel. A musím uznat, tohle jste ještě neviděli. Deers to vystihl. „Kdyby měly kostely své žánry, tak tohle je jasný pop.“ A fakt, že jo. Sochy měly paruky, látkové pláště a oltář svítil a blikal jako na pouti. Ale celé to mělo krásný jednotný koncept, bylo to promyšlené.

Dále už camino vedlo jen po docela rušné silnici, tak na posledních šest kilometrů využíváme alternativu. A byla to dobrá volba, sic to byla delší a horší cesta.

Z asfaltu vedlejší silnice se dostáváme přes betonem vyspravovanou dlažbu ve vesnici až na polňačku, která se záhy mění v bahno první jakosti. Málem jsme spolu omylem dělali bahenní zápasy. Ale stálo to za to. Však posuďte sami.

A nastala památná chvíle otevřít arboretické okénko. Konečně, konečně jsme viděli pomerančovník! Mám splněno. A taky marakuju. Byly na ní namrzlé neočesané plody.

Mám patentovaný tento způsob rychlého odpočinku. Skoro jako když sedíte. A ne, nekoukám do stromu, ale čtu si tu vzkaz na přivázané mušli. Jen Deers si ze mě dělá srandu, že si povídám se stromem. Haha.

Začíná vykukovat sluníčko. Za chvíli vcházíme do dnešního nocoviště a už krásně hřeje naplno.

Deers tu chce navštívit jednu zajímavost, tak ji po ubytováni hledáme. Je tu i TK, který nám s hledáním pomohl. Jsou to tyhle dveře od zavřeného albergue.

Vysvětluje to, proč je na caminu francés nejsilnější národností Korea. Tři korejští kluci tu udělali tv show právě v tomto albergue a ohromně proslavili camino v celé zemi. Tak jsme se na ty slavné dveře taky chtěli podívat.

V našem albergue je večer společná večeře. Dědula, který tu asi na stálo bydlí a co to vařil, nám pokyne, ať vstaneme, chytneme se za ruce a pronese modlitbu za večeři. Zakončíme to Ultreia! Suseia! Camino!

První chod vydatná kapustovo-bramborová polévka. Dali na stůl velké hrnce a naberte si sami. Kolem mě samí chlapi a já s dobrým vychováním správné hospodyňky, ujímám se žezla a začnu všem nandávat. Po chvilce za mnou vyskočí Dědula až se leknu a velmi důrazně až rozčileně něco ve španělštině vykřikuje. Zmateně koukám po ostatních, co se děje. Všichni mlčí, nechápou jako já. Nechápeme ani pointu toho, co chtěl říct. Co jsem udělala špatně?

Poutník z Portugalska vedle mě mi to pak přeloží. Že je to zakázané, nandávat ostatním. Každý si musí nandat sám jen sobě, aby to, co bude jíst, si ovlivnil jen on sám. Že nemám s ostatními manipulovat. Aha. Občas se prostě nezavděčíte dobrým úmyslem.

Druhý chod byl salát a něco jako řízek se sýrem. A dezert kompot ve víně.

V ložnici nad jídelnou máme tedy pěkně čerstvo. K psaní blogu nam hrál na kytaru klučina z Dánska. Dneska to byl odpočinkový den.