21. den – Kočky konťačky

Villafranca del Bierzo — O Cebreiro

30 km (celkem 649 km)

Venku byly čtyři stupně, v ložnici jedenáct. Tohle bylo nejchladnější albergue.

V 7:30 si dole u kamen dopřáváme pěknou snídani a klasicky v 8:15 vyrážíme. Venku je ještě tma.

Hned na konci města dnes činíme zásadní rozhodnutí. Jít rovně podél dálnice s téměř nulovým převýšením, či jít 300 výškových metrů nahoru na kopec, kde budou jistě krásné výhledy, ale zase to sejdeme dolů a na konci dne nás čeká dalších 900 metrů nahoru? Jít či nejít? Kdo hlasuje pro variantu A, má pravdu. Nevláčeli jsme se do Španěl jen proto, abychom šli podél silnice. Jdeme nahoru.

Teda řeknu vám, takhle z rána, ještě neprobuzený a krpál, že i traktor by měl co dělat, žádná procházka po parku. Pak ještě popadané stromy přes cestu a měli jsme to na kompletní náhon na všechny čtyři kola/nohy/dvě nohy a dvě hole.

Za ty výhledy to ale stálo!

Nepotkali jsme jediného živáčka. Asi šli všichni spodem. Šli jsme pěknou hřebenovku s výhledy do širokého kraje. Až za Ponferradu jsme viděli.

Cestou dolů jsme procházeli starým sadem jedlých kaštanů. Mohutné stromy, krásné aleje, až se nám ztratila cesta pod nohama. Byla pod hromadou listí, že jsme chvilku procházeli jen podle odhadu směru. Deers to trefil ale úplně přesně.

Po prudkém sestoupání už jsme začínali mít hlad. Chvilku jsme ještě štrádovali podél silnice. Obědovou pauzu vyhrála lavička na benzinové pumpě schovaná za zaparkovaným BMW řady 3 E91. Protože ty jejich bagety jsou naprosto nepraktické a druhý den tvrdé, dáváme si jen šunku se sýrem a přikusujeme vařená vajíčka. Pekárnu jsme cestou totiž nikde nepotkali.

Podél dálnice to není tak hrozné, jak si zprvu myslíme. Cesta nevede přímo vedle ní, ale klikatí se po silničkách kolem nebo pod ní. Procházíme pod mnoha vysokými mosty různými vesničkami. Je to hezky horsky malebné.

A vidíme pár kuriozit. Deers se mě v nečekaně za chůze uprostřed silnice ve vesničce zeptal: „Nechceš něco vyprat?“

Tady je ještě lepší zajímavost, co se jen tak nevidí. Doufám, že pobaví, protože my se tomu smáli celý den.

Je tu spousta koček, ale kočičí kontejner jsme viděli poprvé. Deset kočet, skoro všechny rezaté (asi jedna rodina) se vyhřívalo na kontejneru s bioodpadem a jedenácká v květináči hned vedle.

Pak nastupujeme na ten stoupák. Vede to hezkou lesní cestou a kopec nám dává zabrat. Když už vidíme vrchol a víme, že času máme do západu sluníčka dost, využíváme zeleného plácku a jen tak ležíme a nahříváme se jako ty kočky. Až na ty pichlavé skotské potvory keře to nemá chybu. V dálce zvoní krávy, horský čerstvý vzduch, teplo, jasno. No, co víc si přát! Připadáme si jako v Rakousku.

Dnešní spící městečko je opravdu malebné. Všechny domy jsou z kamene a celé to působí velmi starým dojmem. Máme skvělé načasování, protože se zapadajícím sluníčkem to vytváří středověký dojem. V kostele hraje nějaká opera.

V albergue se setkáváme s TK a Jarinem. Ještě s Rakušanem Marcelem jdeme společně na večeři. Ta se moc povedla. Řeč nestála a hezky jsme si naplnili břicha.

Na závěr z trochu jiného soudku. Víte, jaká je největší výhoda, že jsem na Caminu v menšině jako holka? Že nikdy nemusím čekat frontu na koupelnu ani sprchy. Haha.

Jinak jsme překročili hranice z Castililla y León do Galicie. Poslední provincie.

Jsme utahaný jako koťata. Zase.

Nasazujeme špunty, máme tu pár adeptů na kvalitní chrápající.