4. den — Nepál

Voděrady — Skuhrov

25 km (celkem 105 km)

V noci jsme se oba kolem čtvrté probudili, protože nám lítali komáři kolem hlavy. Asi se tam nějak dostali. Takže jsme hráli vybíjenou a kdyby Deers řekl „balíme“, tak se balím a jdu. Bylo už světlo. Myslela jsem si, že už budeme vstávat. Přemohla nás ale únava a ještě jsme usnuli.

Nakonec se ráno trošku protáhlo a vyšli jsme až v 8:30. Vesničky z rána s ospalým duchem a línýma kočkama jsou také kouzelné. Je to tu jedna roubenka vedle druhé. U jedné, kousek pod hradem Frýdštejn, byl venku stůl akorát přichystaný na snídani. Hrnečky a Bialettka na kávu jen zasednout. Taková imprese!

Frýdštejn je krásná zřícenina. Nahoře na věži vlála vlajka ve větru. Paráda. Deers si zavzpomínal, jak byl jako malý na Frýdštejně s babičkou. Jak sem jeli a tak. Takže na dálku zdravíme!

V lese se povedla vtipná situace. V docela svižné chůzi jsme si to štrádovali z kopce na Pantheon a zříceninu Vranov. Periferním viděním jsme si oba vlevo od cesty všimli něčeho divně červeného. Deers: „To je pizza nebo muchomůrka?“ A on to byl vydlabaný meloun. Smála jsem se mu pak, že už má halucinace, když uprostřed lesa vidí pizzu. S olivami nebo mozzarellou?

U Pantheonu (takový portál v lese, mimochodem je to tu hodně mystické) zase Deers vzpomíná na druhou babičku. „Tady jsme šli s babičkou, když tu šli Spojařské toulky. Tak jsme se tu škrábali. Teda babička. Jí se to moc nelíbilo. Ale já tam chtěl.“

A po této historce jsme zahnuli na odbočku a začali se škrábat na vyhlídku nad Malou Skálou. To se zase nelíbilo mně. Nejsem fanda vyhlídek.

Víte, jak poznáte, že jste na turistickém místě a nejsou to místní? Že se přestane zdravit. Do této doby nás všude zdravili. Všechny věkové skupiny vyjma kojenců. No co se dá dělat. Rychle zmizet.

V Malé Skále usazeni na lavičce si dopřáváme hody k snídani. V obchodě s farmářskými dobrotami kupujeme smetanové skvěle osolené gorbáčíky, zahnuté rohlíčky, Deers makový koláč a já zmrzlinu slaný karamel. To byla bašta. A ještě kávu samozřejmě. A bylo to dokonalé. S výhledem na řeku jsme se bavili pozorováním vodáků.

V 11 hodin už nás tlačí trochu čas a vedro. Stoupáme tedy vzhůru. Na Kozákově máme domluvený sraz s kamarády Markem a Léňou. Tak máme motivaci do kopce. Kozákov je nejvyšší vrchol (744 m. n. m.).

Na kopci před Kozákovem jsme si ještě udělali odbočku po žluté na Besedické skály. To bylo parádní. Takový přírodní labyrint ve skalách. Snad nejkrásnější skalnatá část z celé cesty. Poté jdeme rozpálené dva kilometry po silnici. V otevřené večerce skupujeme vodu, ionťák a chlazenou kolu a pijeme a pijeme. Jsme jako duhy. A stoupáme dál. Vedro už je úmorné, trochu jsme to nevychytali s časem. Ale jsme v pohodě, uzpůsobujeme tempo bio zátěži.

Za Hamštejnským vrchem, který je poslední vrch před Kozákovem je moc hezká hřebenovka. Nasazujeme tempo na maximum a krájíme metry po dvou. Koupeme se ve vlastním potu, jsou z nás slanečci. Nyní jsme již vypotili i všechny nezdravá jídla celých dvou let zpět. Já si při každém kroku odfukuju, udává to tempo. A v tu chvíli se zpoza zatáčky vyklube paní. V tu chvíli nás to přesunulo do Nepálu. Vypadala přesně tak! Klobouček, malinká, starší, úsměv od ucha k uchu, i zuby měla takové. A dlouhé triko i kalhoty a evidentně jí teplo vůbec nebylo. Pozdravili jsme se a byla pryč.

Pak jsem si říkala, zda neděláme něco špatně, když z nás tak leje. Nepřišla jsem na to.

Další louka bez stínu. Zahajuji radikální řešení tepla. Běžím. Když dojde i Deers do stínu v lese, vidím za ním ještě jednu postavu. Také běží. „Á, máme stejnou strategii. To bude kámoš ze stejného oddílu,“ říkám si v duchu.

Nebyl. Zde je přesná hláška: „Hm, asi jinej oddíl.“ Tohoto běžce jsme nazvali Týpek. Pozdravil nás, dali jsme se velmi rychle do řeči. Dnes ráno vyběhl z Branžeže, okolo kterého jsme šli druhý den dopoledne. A běží a běží jako Forrest Gump. „No tak teď mám nějakých padesát a dám to až do Jičína. Tady Kozákov, pak ještě jeden větší kopec a pak už je to pohoda. Celkem kolem 70 km. Ale já jsem magor. Tak hezkou cestu!“ otře si kapičku potu z čela a běží do kopce dál.

My se na sebe jen podíváme. Tohle není jiný oddíl, to je jiná liga v jiném sportu. A navíc, my jsme ultralight poutníci ne magoři. Ale nakopnul nás. Krájíme výškové metry a posledních 140 m dáváme na jeden zátah. Jo, jsme dobrý. Celkem jsme dnes vystoupali 884 m.

Našli jsme si občerstvovací stanici, dali jsme se trochu do pucu a přijeli Lenka s Markem i s Lenky rodiči. To bylo milé shledání. Dokonce nám přivezli i nakrájený meloun, jahody a makronky. Takže jsme se měli jako králové.

Když odjeli, tak jsme chvilku pozorovali paraglidisty a vyrazili dál. Cesta byla taková pohodovější. My už dost uťapaný. Aspoň byla příjemná teplota. Na větší křižovatce silnic jsme měli velmi netradiční podívanou jako vystřiženou ze seriálu Nadměrný náklad (nebo jak se to jmenuje) z Prima Cool. Na jeden velký náklaďák najížděli s velkým těžkým strojem do lesa. Ten měl ještě takový pevný vozík naložený něčím, co vypadalo jako železný pás na tanky. No a ten vozík jim na jedné straně sklouznul z nápravy. Co s tím vymysleli, netuším.

Nechali jsme je za zády a .. přišlo Zelené údolí. A to bylo šílené protože bylo vlhké, zarostlé a plné hejn komárů hladových po naší krvi. A to údolí bylo tak dlouhé! Upocení jsme hnali a o to víc na nás pořádali nálety. Co vám budu, nezasmáli jsme se ani jednou.

Po výstupu na konečně slunečnou posekanou louku bez žádné havěti jsme dali poradu a hned vybrali místo na spaní.

Pro dnešek odpadáme.