19. den – Deersův vynález

Rabanal del Camino — Ponferrada

33 km (celkem 594 km)

Tohle albergue byla teda pěkná masovka. Chrápajících bylo nepočítaně, protože jsme měli špunty v uších. Než jsme si je ale nasadili, aspoň čtyři už tam v plné síle řezali dříví.

Ráno stíháme v teple ubytování ještě snídani s vlažným čajem. To je fajn. Úderem osmé nahazujeme batohy na záda, zapínáme přezky a vzhůru do vrcholů.

Hned nad vesničkou ani ne po kilometru musíme zastavit. Tohle se nevidí každé ráno. Stojíme na kraji kopce a shlížíme do veliké dálky na nádherně zbarvenou oranžovou oblohu s žhnoucím kotoučem. Sledujeme, jak pomalu vychází, jako když hoří obzor. Doslova se třpytí jako oheň. A celá daleká krajina pod námi je ponořená do neprostupného mraku. To je ta mlha, kterou jsme šli tolik dní! Jak jsme rádi, že jsme tady nahoře.

Hezky stoupáme vzhůru a užíváme úzké lesní pěšiny, stromů a toho horského nadhledu. Dost často, zvlášť ráno, blbneme s kalužemi. Vždy, když kolem nějaké pěkné jdeme, jsme schopný se zastavit a jako malé děti do toho ťukáme holemi, dokud všechen led nerozboříme. Dnes byl zvlášť povedený zvuk. Led zvonil jako tříštící se sklo. Hm, zkuste to také někdy. Je to dobrý antistress.

Netrvá to dlouho a sundáváme bundy a jdeme jen v mikinách a v rukavicích. To je paráda. Čerstvý vzduch je příjemný, protože jak stoupáte do kopce a slunce už má zase sílu jako u nás v dubnu/květnu, nestihne vás ani ochladit.

Vrchol nad Fancebadónem je nejvyšším bpdem celého Camina. Kopec má 1507 m.n.m. a je tu ohromný sloup s křížkem nahoře. Kolem toho se roky vrší a vrší kameny. Někdo jesen přinese z daleka, z domu, někdo ho sebere pár metrů od sloupu. Jsou tu fotky, papírky se vzkazy a tak. Nejsme fandové davového šílenctví „hele, sem všichni dávají šutr, tak my musíme taky!“

Dáváme tu jen oslavnou tyčku, kterou jsem našla pod mou postelí, když jsem kontrolovala, zda jsme tam něco nenechali. Nebyla naše, ale byla dobrá. Haha.

Potkáváme zase zvláštní přístřešek a v něm pána oblečeného do kompletního templářského oděvu. Z tohoto místa nemáme tak klidný ani čistý pocit, jako včera u Týpka. Necháváme si dát jen razítko a jdeme dál.

Představte si pohled na pozvolný horský průsmyk, zurčící vodu, zelenou trávu, hřejivé slunce. Teď k tomu přidejte jen lavičku na které jsme seděli a nahřívali se a jedli u toho chipsy. Lžící.

„To je praktické řešení, když nejíš chipsy na chuť, ale na energii,“ dodává Deers. Je to jeho vynález.

Když jsme přešli tyhle kopce na druhou stranu, došlo nám, že tahle paráda nepotrvá celý den. Další úsek byl dolů, dolů a pořád dolů až do mlhy, kde se někde skrývala Ponferrada, kde dnes spíme. Sestup byl stále chladnější až jsme kolem půl druhé měli na sobě zase celou ranní výbavu.

Sestup byl dost náročný. Velmi příkrý, opravdu velmi dlouhý a po kamenech, kamínká h a často s polotozmrzlým bahnem. Kolenům se to moc nelíbilo.

Rozvíjím teorii, že být takhle v intenzivním 24/7 kontaktu ve dvojici je možná pro mnoho lidí nepředstavitelné. Očekávám, že Deers řekne něco milého, romantického, však chápete. A on odvětí: „Víš, já tě nemůžu vystát, tak tě musím vychodit.“

Hahaha.

Poslední úsek asi čtyř kilometrů je nekonečný. Naštěstí, jak sestupujeme, odchází mlha pomalu pryč, takže vidíme, kam jdeme. A právě, jak tušíme směr, kam máme dojít, ale šipky nás vedou oklikou naprosto někam jinam, tak je to dlouhé. Předcházíme dvě skupinky po dvou (nějak se tu začínají koncentrovat poutníci).

Konečně. Nohy jsou šťastné. Dneska dostaly zabrat. Dáváme chvilku pauzu, pak přichází Jarin a jdeme spolu na nákup. Chybí nám tu Barceloňan. Včera psal, že mu není dobře od žaludku, tak si zkrátil etapu a teď je přibližně 25 km za námi.

Protože jsou Tři králové, jsou všechny obchody zavřené. Místní nám pak poradí jeden obchod (snad jediný ve městě), který otevřeno má. A nakupuje v něm snad půlka obyvatel. Ach, ve frontě stojím z posledních sil.

Pak už jen uvařit, vykoupat, napsat blog a spát.