17. den – Nekonečno

León — Hospital de Orbigo

37 km (celkem 522 km)

Vstává se nám lépe než byste vy i my očekávali. Snídáme v albergue a úderem osmé vycházíme vstříc novému dni na Caminu. Je mlha a vlezlo.

Vycházet z města, je stejně úmorné, jako do něho vcházet. Deerse to baví, tak aspoň jednoho z nás. Ještě, když je takhle velké jako León (130 000 obyvatel, takže něco mezi Plzní a Libercem).

V příměstí Leónu Trobajol de Camino nás zaujme moderně vyhlížející kostel.

Neodoláme a nahlížíme dovnitř. Velmi čistě moderně zpracovaný se zachovalým starým oltářem. Po pár vteřinách k nám míří kněz a horlivě něco vysvětluje a pošťuchuje nás směrem ke dveřím. Chce nás vyhodit? Nepatříme sem?

Aha, chce nám dát razítko do kredenciálů! To je hezké. Bohužel víc mu moc nerozumíme, na to je má španělština krátká.

Ještě chvíli užíváme momentu, protože toto místo je pro klid na přemýšlení opravdu skvěle vyřešené. Strávili byste tu hodinu a přišlo by vám to jako deset minut. Tak zvláštně na mě prostor působil.

S ustupující mlhou vycházíme konečně z města a máme skoro čtyři kilometry v nohách.

Jsou na výběr dvě cesty — jedna podél dálnice, druhá vede více přírodou, jen je o šest km delší. Nejsme žádné baby, jsme tu kvůli užívání si cesty, jdeme tedy tou delší alternativou. Jarin i Barceloňan také říkali, že tudy půjdou.

Sluníčko začíná hřát, obloha jasná, bude to krásný den. Procházíme moc pěknou částí. Stromy, keře, dravci, cesta je jen hliněná, paráda pro naše nohy i oči.

Bohužel jsme ale z této oázy zase vyšli a ponořili se znovu do mlhy. A opakovalo se to, co už několikrát. Jdeme a máme pocit, že stojíme na místě a nikam se neposouváme. Totální rovina.

V nějaké vesničce už potřebujeme dát po dvaceti kilometrech odpočinout nohám a objednáváme americano, bocadillos a hranolky. Trvalo to docela dlouho, než nám to přinesla. My už byli hlady nervózní „to tam ty veky snad peče“, když donesla takové ohromné porce, že jsme jen nadšením zajásali a pustili se do toho. Zbyly jen drobky pod stolem. Výborné.

A další rovina v mlze. Kdybyste se nás zeptali, jak dlouhá je asfaltová šestikilometrová rovina, odpovíme jen: dlouhááá.

Naštěstí se pak mlha zvedla, tak bylo víc na co koukat. Jak je tu ale placatá náhorní plošina, tak toho stejně není moc vidět. Jen samé pole, kukuřice sklizená, kukuřice nesklizená, kukuřice zaoraná.

Hráli jsme jen jedinou hru. Naši oblíbenou „Co by sis teď nejradši dal?“

Posledních pět kilometrů, jak už chceme být v albergue, je náročných. V ubytování se tu všichni scházíme u společné večeře. Závěrem dostáváme i místní domácí bylinkový likér jako digestiv.

Znavení ještě ze včera rychle zaléháme do spacáků a okamžitě upadáme do hlubokého spánku.

Brou.