Prolog

Je tomu skoro přesně rok, kdy jsme na Silvestra opouštěli Santiago de Compostela a Deers tehdy na blog napsal: „Na jednu stranu nás mrzí, že návštěva Santiaga byla tak rychlá, ale na druhou stranu už teď víme, že nebyla poslední. Camino Francés si připisujeme na seznam trailů.“ A s touto myšlenkou jsme odjížděli skálopevně rozhodnutí, že za rok (maximálně dva!), tu budeme stát znovu, jen s větší kilometráží v nohách.

Když jsme se po obědě kousek od slavného náměstí s Katedrálou svatého Jakuba loučili s naším novým kamarádem Federicem, chtěli jsme mu dát něco na památku. Jenže turistické cetky v obchodech v nás nevzbudili ani kapku nadšení, tak jsme byli kreativní a Federikovi věnovali většinu našeho nasbíraného bobkového listu. Vždy v albergue (ubytovna pro poutníky) rád vařil a zároveň je to prastarý symbol vítězství. Bylo vidět, že ho to moc potěšilo. Co jsme ale Deers ani já nečekali, že nám chce Federico také něco dát – svatojakubskou hřebenatku. Symbol poutníků, který má téměř každý na batohu. My měli jen neoriginál homemade jen tak pro srandu.

V Portu, odkud jsme my i on vyráželi, prý koupil dvě. Jednu pro sebe a jednu pro své italské kamarády. Obě nesl celou cestu až do Santiaga, kde si pak uvědomil, že by to kamarádi stejně neocenili a že ji raději věnuje nám. Měla nám připomínat, že Camino francés je nám otevřené. Ještě jednou děkujeme, Federico, nenechali jsme ji dlouho čekat. Gracie!

Dobrý poutník tedy změnil osudy dvou Čechů, kteří se nyní, hnáni svým cílem a slovem daným italskému příteli, vydávají na dlouhou Pouť za dobrodružstvím.

Otřete slzy, zas takový doják to není. Teď nějaká fakta o cestě.

Většinou, když Vám někdo řekne, že šel Camino, šel Francouzskou cestu Camino francés nebo její část. Je to 780 km dlouhá cesta severní Španělskem začínající v maličkém francouzském městě Saint Jean Pied de Port kousek od hranic Španělska s Francií u úpatí Pyrenejí. První zdokumentovaná pouť, kterou vedl francouzský biskup, se uskutečnila už v roce 951. Ve 12. století pak pro poutníky vyšel první průvodce na cestu. Největší boom nastal koncem 80. let 20. století, když Pouť absolvoval papež Jan Pavel II. Od té doby počty poutníků neustále stoupají. Proto jdeme také v zimě. V Praze máme lidí kolem sebe dost, chceme jít sami. Většinu totiž odradí předpověď počasí. Španělská zima je jako naše klasické první září. Déšť, déšť, vlezlá zima kolem 10 stupňů a déšť.

Dobře, možná trochu přeháním. Pršet by mělo maximálně 50 % cesty. Minulý rok na Portugalské cestě jsme měli štěstí a z 10 dnů byl deštivý jen jeden – ten první, a to ještě jen mrholilo. Třeba se nám poštěstí znovu. Prosím, prosím.

Každopádně, vyhrazených máme 35 dní volna, tak uvidíme, jak se nám půjde. Oproti minulé cestě nebudeme finišovat v Santiagu, ale o kus dál – „Na konci Světa“. Nechte se překvapit, až tam dojdeme.

Jak již jsem zmínila na začátku, nástupním místem na Camino je malinká vesnička Saint-Jean-Pied-de-Port (dále SJPDP). Cesta tam se zvrhla v menší logistickou analytickou anabázi, kde kritéria rychle, levně, efektivně se vzájemně vylučovala. Nakonec jsme koupili letenky do Barcelony a až tam budeme, rozhodneme, jak dál.

Jak jste si již stihli všimnout, blog nyní píši já – Pumpkins. Konečně mě k tomu pustil! Oproti Deers má psaná forma není tak detailně naučně-popisná. Zklamu ty, kteří se vyžívali ve čtení informací typu: „v 10:32 si dáváme sušenku, je pěkně čerstvo, slunečno. Jsou 4 stupně, a přecházíme starý kamenný most přes řeku Kwai.“

Už od té doby, co jsme to rozhodli, má Deers poznámky, že mi bude psát aspoň osnovu a body, na co nemám zapomenout. Že mi vlastně bude takovým BBE („big boss editor“). A tváří se u toho dost rozhodně. To jsem na to sama zvědavá. Já se nedám.

Mým jediným cílem je, abyste si to Vy – drazí čtenáři s virtuálním batohem, náležitě užili s námi a pobavili se. Chci sdílet nejen cestu, ale i myšlenky a témata, které nás společně cestou napadly. Občas to může být impresionisticky romantické, možná i filozofické, třeba i dramatické. Ale garantuji, že to bude živé a zcela autentické.

Otevřeně se přiznávám, že občas se zde mohou vyskytnou chyby s chybějící čárkou, překlepy atp. Možná i bez diakritiky, protože všechny věci, které poneseme na zádech, budou velmi velmi osekané jen na to nejnutnější (google „ultralight backpacking“). Počítač ani tablet (jak se mě občas někdo ptal) opravdu neponesu. Jediná technologie bude dotykový telefon a na tom se psaní dlouhých pasáží s českou diakritikou časově dost protáhne. Tak se nad to prosím povzneste.

Komu se bude naše psaní líbit, dejte vědět všem babičkám a dědům, dcerkám a synům, vnoučatům, kolegům v práci, prodavačkám v obchodech, spolucestujícím v MHD, sousedům, zatoulaným kočkám, … no prostě všem, ať se přidají ke komunitě Jelenů a Dýní. Protože, co nás na cestě potěší nejvíc, jsou zprávy a komentáře, že Vás ta naše „detektivka na pokračování“ baví.

Přejeme Vám příjemné čtení a pohodovou prosincovo-lednovou zimní náladu s Deers & Pumpkins.

„Cesta, kterou kráčíš, je cestou moci, a budeš poučen pouze o cvičeních moci. Dřív byla pouť pro tebe trápením, protože jsi chtěl jenom dojít k cíli, ale teď se proměňuje v radost, v radost z hledání a dobrodružství. Tím v sobě živíš něco velice důležitého, totiž své sny.
Člověk nikdy nesmí přestat snít. Sen je potravou duše, tak jako jídlo je potravou těla. Během naší existence se nám sny mnohokrát rozplynou a touhy se zmaří, ale snít musíme dál, jinak naše duše zhyne a nevstoupí do ní agapé. Hodně krve už teklo po pláni, kterou máš před očima, a svedly se tu některé z nejkrutějších bitev reconquisty. Nezáleží na tom, kdo byl v právu nebo kdo měl pravdu: důležité je vědět, že na obou stranách se vedl dobrý boj.
Dobrý boj je ten, který vedeme proto, že si to žádá naše srdce. V hrdinských dobách, za časů potulných rytířů, to bylo snadné. Bylo třeba dobýt hodně území a vykonat hodně věcí. Dnes se však svět velice změnil a dobrý boj se z bitevních polí přenesl do našeho nitra.“ (Paulo Coelho, Poutník Mágův deník)