Moratinos — El Burgo Ranero
29 km (celkem 447 km)
Není mlha! „A mě to přišlo divný, že vidíme tak hezky daleko do kraje,“ pravil po pár metrech v osm hodin Deers.
Asi je načase přiznat barvu a přiznat se. Jsme trochu rozebraný. Deers má rýmu a já omrzliny na rukách (ne, mami, neboj, zůstanou mi všechny prsty, jo, oblíkám se pořádně, jo, dávám na sebe pozor). Spali jsme už v mínus sedmnácti v Tatrách, brodili se celý den půl metrem čerstvého sněhu v Krkonoších a já mám omrzliny ze Španělska. Tomu říkám originální příběh, který mi asi jen tak někdo neuvěří.
Abyste si nemysleli, že jsem pitomec, samozřejmě, že jsme dostatečně oblečený. Stalo se to asi jen hloupou náhodou. Když klesnou teploty pod deset stupňů, automaticky mi venku na nose vzniká rosný bod. A já tu kapičku vždy otřela do rukavic (protože to člověka po chvíli začne štvát a vytahovat každé dvě minuty kapesník je pruda). No a tak se asi stalo, že mlha, vysoká vlhkost a trochu pod nulou se mým rukám moc nezamlouvalo. Tak mi horní hřbety rukou pokrývají puchýře a jsou nateklé (ne, vidět to nechcete).
Omrzliny prvního stupně zná každý. To je klasické zarudnutí. Já mám druhé. Vodové puchýře s bílou tekutinou. Třetí má krvavou tekutinu a u čtvrtého černá a odpadává kůže. Takže mi vlastně nic není.
Jen to svědí a pálí, jako by do toho píchalo tisíc čertů. Takže jsem se v noci nevyspala.
Ráno jsme měli opravdu krásné výhledy. A Deers měl možnost se rozplývat nad mosty.
V Sahagúnu nás napadlo dát si menší přestávku v kavárně. Čas jsme měli dobrý, tak nebylo kam spěchat. Když jsme ve výloze zahlédli Kněze, šli jsme rovnou dovnitř. Je to Ital, ten má čuch na dobré kavárny. Příjemně jsme popovídali. Dokonce nám vysvětlil příběh toho našeho přívěšku, který jsme nedávno dostali v kostele. Říká se mu zázračná medaile Panny Marie. Odkazuje na její zjevení v Paříži v 19. století.
Z kavárny jsme měli krásný výhled do ulice, tak jsme viděli, jak zase přichází mlha.
Trochu jsme nakoupili a vyrazili vstříc bílému tunelu. Deers chtěl jít alternativou více v přírodě, ale nakonec jsme šli tou hlavní cestou podél dálnice. Ona ta mlha byla stejně tak hustá, že jsme ji ani nezahlédli.
Ruka se začínala dost ozývat, tak jsme vyřešili aspoň to. Děkuji zlaté pardubické help lince za telefonní konzultaci! Hlavní je to držet v teple. Což jsem začala ihned praktikovat a stav se zlepšil.
Představte si, v jakém albergue spíme! Je celé postavené z hliněných nepálených cihel. A uprostřed jsou kamínka s plápolajícím ohněm. Tak se tu nahřívám celý večer jako kočka. Hlavně ruce.
Jsme tu s Barceloňanem, Jarinem a Knězem. Pak jsme ještě poznali nové příchozí: Mexičana a čtyřčlennou španělskou rodinku. Berceloňan uvařil výbornou polévku Supa de Acho de Riojana a skvělou ochutnávku sýrů s chorizem a salátem. Skvělé, skvělé, skvělé.
Kněz udělal mši jen pro nás poutníky. To mělo takovou zvláštní atmosféru plnou něčeho speciálního. Kostel byl zavřený a tak ji udělal přímo v albergue.
A my všichni ostatní jsme jen užívali, poslouchali, jedli a pak umyli nádobí.
Byl to moc povedený večer plný smíchu.
Každý den se těším na nový příspěvek,který ale nikdy nezklame. Tentokrát mě trochu vyděsily ty omrzliny,chce to přece jen určitou opatrnost. Myslím na vás a zdravím.
…je ten cerveny nos opravdu z chladu? 😀😈😇
Na zahřátí speciální technika kdy jeden jde v předu a má ruce podél těla a potí se svou rychlostí a druhý jde za ním má predpazeno a ruce strcene v podpaží toho před ním 😂😂👍