Skuhrov — Jičín
20 km (125 km celkem)
Bylo to senzační místo na spaní. Ještě večer jsme pozorovali západ slunce, jak přechází v červánkovou oblohu a ráno nás slunce přivítalo zase z druhé strany. Sem tam proběhla srnka, proletěl netopýr. Kdybychom nemuseli řešit můj nos, ze kterého se po kýchnutí začala řinout krev, jako kdybych si přetrhla tepnu, byl by to vskutku romantický večer.
Dnes byl plán trochu pozměněn. Budíček byl v 5:30, v 6:01 jsem byli již s batohy na cestě. Do cíle Jičína nám zbývá kolem 18 kilometrů a chceme to stihnout co nejdříve, než začne zase peklo na zemi.
Co vám budu, to byla pastva pro oči. Zelené vláskaté obilí se pohupovalo ve větru, za ním roubenka, dál další jen větší, za ní další jen modrá a tak dále. Co vesnička, to nádhera venkova. Není divu, že byl Český ráj inspirací nejedné umělecké duši. Třeba K. H. Máchovi, Elišce Krásnohorské, Janu Nerudovi a zástupům dalších.
Rozmanitost byla hlavní vnadou krajiny této: milostná spanilost a vážná velebnost byly v ní spojeny jako v obličeji jarého jinocha, (…).
K. H. Mácha, Valdice, nedokončená historická povídka
Na posledním velkém vrcholu dneška – Tábor (678 m. n. m.) si dopřáváme dobrou snídani i s kafíčkem. Jsme rozpálení, takže ve stínu mám husí kůži ze zimy, přitom už je dost teplo. Deers ještě vyleze na rozhlednu. Bohužel jsme neměli tolik drobných do automatu, abychom mohli oba a restaurace vedle na rozměnění je ještě zavřená. Mně to ale nevadí, on mi to vše povypráví cestou. Stejně byl opar, takže toho tolik vidět nešlo. Ale prý jdou odsud vidět i Krkonoše a Orlické hory.
Dál je cesta už hodně z kopce. Občas tak moc, až to trhá kolena. Zkusili jste jít někdy pěšky třeba ze stého poschodí? Tak asi tak to trhá kolena. Jen si k tomu připočtěte, že jste ještě na nestabilním povrchu s kamínky a občas noha sjede. Pak se to srovná a můžeme zařadit na maximální výkon po rovině. Moc to ale nejde, na asfaltové silnici je teplo opravdu ohromné. Takže jedeme na sporo s maximální efektivitou. Projdeme areálem pily a po silničkách máme dobrý přehled do okolí. Již z dálky vidíme Zebín.
Zebín je erozní relikt tufového kužele, který vznikl freatomagmatickou erupcí při kontaktu vystupujícího magmatu s povrchovou vodou. Pyroklastika jsou proniknuta žilou kompaktního bazanitu s hojnými xenolity pláště.
PRAŽÁK, Jiří. Zebín [online]. Geology.cz, 1994-10-27, rev. 2009-09-25
Zebín nebyl přesně na cestě, muselo se jít odbočkou. Nejsem zastáncem odboček, ale „to když jsme s babičkou jezdili do Turnova ještě po staré cestě, někde támhle, tak mi vždycky říkala, že tohle je Zebín a já na něj moc chtěl.“ Takže děkujeme babi, v 11:45 jsme se tam museli drápat. A to myslím doslova. Naštěstí jsme batohy nechali na úpatí kopce. Začal tedy závod s časem, zda pokoříme vrchol nebo uschneme připečený k sopečné skále. Cesta byla krutá. Převýšení 90 metrů přímo proti vrstevnici. 20 milionů starý kopec a ještě teď tam je cítit, jak to magma vře a tlačí se na povrch. Nahoře je malinká kaple Svaté Máří Magdaleny. Tady Deers musel přehodnotit své dětské představy, že to není malinký domeček plný koleček.
Na úprku do stínu k batohům se kloužeme po kamení, já stačím v mžiku registrovat samé suchomilné skalničky a dole dostáváme pořádnou nálož kopřiv na nohy. Kolena nám žhnou, chodidla bolí a já začínám mít nohy jako konve. Dokonce mi lezou už přes ponožky (že mě jakože škrtí).
Valdštejnská lodžie, nekonečně dlouhá lipová alej a jsme na konci naší cesty – na náměstí v Jičíně. Dopřáváme oddych nohám a hodujeme ve vnitrobloku na zahrádce studenou rajčatovou polévkou, pivem, paštičkou a tak. Nepopsatelná úleva, když si na wc omyjeme obličej, ruce a hlavně zátylek. Hned je pocitově menší teplo. Pak jen vlak a doma vymydlinkování a jsme spokojení.
Epilog
A jdeme do úplného finiše.
Celková trasa nám měřila 125 km, šli jsme to 4,5 dne. Podle Týpka a jiných expertů to samozřejmě můžete zvládnout i za daleko kratší čas. Zámky ani hrady jsme nenavštěvovali, protože většinou minimálně jeden z nás dvou tam byl. Tak jsme si to řekli cestou. Doporučujeme cestu na jaro nebo podzim. Ať už kvůli turistickému ruchu, tak i kvůli počasí. Myšlenka „v pískových skalách bude přeci chládek i v létě“ je sice pravda, ale nejde se pořád jen mezi skálami.
Celá Stezka je přehledně značená a nikde jsme nezabloudili. Klub Českých turistů tu v třicátých letech propojil dosavadní stezky a sjednotil označení. Zlatá stezka se tedy stala pevnou součástí Českého ráje, která propojuje nejzajímavější přírodní lokality s pamětihodnosti kraje a ubytovnami a restauracemi. My se tedy ubytovávali přímo pod hvězdami, ale o volné postele asi nebude nouze.
Z celé cesty máme zkušenost, jak velkým přínosem jsou stromy kolem cesty. Díky nim proudí vzduch jinak, je tam vždy lehký vánek, silnice se tolik nepřehřívá a v okolí je více života. Zároveň jsme si osahali vlastní limity na těle a v hlavě. Celkově je to nádherná cesta a ani kilometr se nestane, že by nebylo na co koukat. Je to procházka klenotem naší republiky.
Milí poutníci, je krásné že jste putovali Českým rájem. Ve své době to byl také jakýsi symbol vlastenectví, které se tehdy „nosilo“, O aleji v Jičíně se traduje, že byla vysázena za 5minut. Tehdejší vladař postavil do řady zástup vojáků a každý měl v ruce sazeničku. Potom je na povel najednou zasadili. Tolik se traduje. Je pravda, že se tam dá pořád někam chodit a pořád je to nové a krásné.
Těším se na nějaký stejně krásný blog. Moc zdravím Dixi