4. den — Frederico

Portela de Tamel — Ponte de Lima

26,5 km (celkem 106 km)

Ráno tentokrát snídáme ještě v alberge a všichni si stěžují na Jingle bells, které hrály každou půlhodinu celou noc. Já měl ale špunty v uších, takže nevím vůbec nic. Vyrážíme v devět, chvíli po Holanďanech. Dokonce přesně v devět, protože nám opět hrají. A já zjišťuju, že kostel byl jednak hned vedle alberge a druhak, že nehrají zvony, ale ampliony.

Venku je skoro jasno, 7 stupňů a nádherný klid. Ta rána jsou tu opravdu úžasná. Člověk jde ještě spící klidnou krajinou, nikde nikdo, slunce je nízko a vrhá zlatavé paprsky.

Okolo desáté přecházíme krásný starý most „Ponte das Tábuas“ z velkých kamenů (asi 12. století), teplota stoupla na 9 stupňů.

V jedenáct máme skoro 9 km, dáváme si tyčku a krajina se mění na spíše zemědělskou. Pole, vinná réva, krávy. Z dálky zní z veřejného rozhlasu koledy, tak si s nimi zpíváme jejich české verze. Chvíli po jedenácté, na dnešním 10,2 km, míjíme Casa Fernanda. Jedná se také o alberge, ale soukromé. Ale ne jen tak ledajaké. Fernanda je totiž první soukromá „hostitelka“ na Camino Portugués, zdejší legenda. Hlavně proto, že je vůči poutníkům velmi vstřícná. Na zahradě má postavený dřevěný domek jako noclehárnu, vaří poutníkům večeře a snídaně, a to vše tzv. donatio, neboli za dobrovolný příspěvek. Chtěli jsme u ní také spát, ale bohužel nám to nevyšlo v rámci cestovního harmonogramu..

Jdeme dál, cestou míjíme banánovník s malými, ještě hodně nezralými plody. Řešíme dnešní oběd, asi trochu změníme zvyk — obědy si budeme dávat někde cestou, spíše menší a večeře pořádné, třeba někde v restauraci (hlavně tedy kvůli úspoře času přes den). Problém ale je, že jsme trochu podcenili zásobování a všeho všudy máme jen pytlík chipsů a oříšky a ne a ne najít obchod, nebo alespoň tu restauraci.. Navíc je Štědrý den a nevíme, jak je to tu s otevíračkami. Hlad je čím dál větší, před námi je vesnice s nějakou kavárnou – restaurací, tak to tam zkusíme. Dorážíme před dvanáctou a před vchodem nás odchytne chlapík – bombeiros (hasič) – a ptá se, co bychom chtěli. Když mu vysypeme, že hlavně něco k jídlu, zatváří se ale bohužel odmítavě. Prý se dnes nevaří, je prý otevřeno jen na tradiční vánoční podávání portského. Funguje to tak, že jsou na Štědrý den dopoledne otevřeny obchody a restaurace a známí a přátelé si tam jezdí dávat skleničku portského. Ale nic víc. Tak dostáváme taky portské, hasič nás zve, a také razítko do credenciálu. Naštěstí nám ale poradí, kde je otevřené supermercado, tak vyrážíme tam. Sice musíme na chvíli sejít z Camina, ale hlavně když budeme mít nakoupeno. Cestou nás zastavuje taxi, že jdeme špatně, že Camino je jinudy — hezké.

Nakoupíme si jídlo pro jistotu na dva dny, opět si dáme portské (jiiihaaa) a jdeme dál, co nejrychleji najít místo k obědu. Za chvilku se opět napojujeme na Camino a zrovna nás čeká les, takže na oběd ideální. Na dnešním 16. km si sedáme a konečně jdeme jíst. Je 13:10, 13 stupňů, slunečno. Dáváme si místní výborný sýr s pečivem a banán. Vymýšlíme dnešní nocleh. Chtěli jsme si dnes dát více kilometrů, ale alberges nám moc nenahrávají. Takže volíme 10 km vzdálené Ponte de Lima.

Po druhé hodině pokračujeme dál, teplota stoupla o stupeň, ale zatáhlo se. Jdeme stále zemědělskou krajinou, pomalu se ale mění v městskou. V 15:04 nás čeká milník, právě máme od Porta najito 100 km. Jsme čím dál blíže městu, Pumpkins zkušeně ze stromu u cesty trhá mandarinky, tak si je hned dáváme. Super pocit, utrhnout si tohle ovoce ze stromu a rovnou sníst.

V 16:26 přecházíme historický most v Ponte de Lima, hned za ním je už alberge. Město je to na první pohled menší a příjemnější, než Barcelos. Všude tu také hrají koledy, tentokrát z lamp. V 16:31 jsme v alberge „Albergue de peregrinos de Ponte de Lima“, klasická procedura a paní nás upozorňuje, že dveře se kvůli Štědrému dnu automaticky zavřou už v 19:00. To nám ale nevadí, stejně už nikam neplánujeme jít. Jdeme se ubytovat, v kuchyni objevujeme dalšího poutníka — Frederica z Itálie z Milána, který má ale předky v Číně.

Štědrý večer strávíme v kuchyni, s Fredericem a ještě se k nám přidá další poutník — Giulio, také z Itálie, z Pisy. Frederico vaří pro všechny ragú, pijeme červené víno a portské.

Oba kluci mají zajímavé příběhy. Frederico vyšel z Porta stejně jako my, už dříve ale absolvoval Camino Francés. Vypráví své příběhy nebo příběhy ostatních poutníků. Třeba jeden o Polákovi, který těch 900 km nesl 19 kg těžký batoh. Když se ho Frederico ptal proč, tak že prý trénuje, až bude moci jít se svou matkou, která batoh nemůže nosit. Ten kluk pak bude nosit batoh za oba dva. A prý to došel, byť úplně vyčerpaný.

Giulio zase 4. 11. vyrazil na Camino Francés, došel přes Santiago až do Finistere a teď jde na jih, přes Porto až do Fatimy — jižní výběžek Portugalska. Celkem 2000 km, teď má v nohách asi 1200. A aby toho nebylo málo, z Fatimy pak pojede na kole zpátky do Itálie.

Byl to velmi pěkný, nevšední a zajímavý Štědrý večer, se spoustou věcí k zamyšlení.