3. den — Druhá mušle

Larrasoaña — Uterga

33 km (celkem 90 km)

Když jsem včera nahrála po půl hodině příspěvek, plácli jsme si s Deersem a okamžitě zalehli. Venku bylo slyšet jak vydatně prší. Pak mě napadlo, co když někdo přijde a jen nás nevědomky zamkne? Netrvalo to dlouho a najednou slyšíme klíč v zámku. Trhneme s sebou. Ale nebyly to naše dveře, museli to být ty vedle. Někdo telefonuje, bouchá dveřmi, přechází, něco napouští vodou.. my jako pěnkavy vymýšlíme co teď. Dotyčný zase zamkne a odjede autem. Uff, to bylo o fous. Tak jdeme spát. Asi za půl hodiny se vrátil. Nechápu, co tam dělal, snad celou noc tam něco štrachal.

Nějak jsme usnuli a probudí mě zase klíč v zámku. A Deers rozespale řekne „hola“. A to už naše dveře byly. V šest ráno na sebe s pánem nevěřícně koukáme. Obě strany zmatené. Chvíli vysvětlujeme a on nám potom řekne, že ok, ale ať do hodiny zmizíme, že tou chodbou potřebuje chodit a ještě několikrát zmatený zmínil, že „tohle není místo na spaní“ a odjel pryč. Deers pak při balení pravil geniální hlášku: „Chlape, ty bys měl dostat nobelovku! Tohle vážně není místo na spaní?”

Tak jsme v sedm hodin ráno, ještě za tmy, vyšli na další část cesty. Naštěstí se předpověď změnila a nepršelo.

Cestou jsme si dali tyčku do ruky jako snídani a pěkně jsme za sebou šlapali. Pomalu svítalo. Bylo asi devět stupňů, z okolních kopců se pářilo. Ticho, naprostý klid. Jen vedle cesty hučela řeka. Místy dost rozvodněná. Dokonce jsme přímo na cestě přecházeli velkou náplavu dřeva po povodni. Tady to muselo hučet. A není to tu dlouho. Potkali jsme jen dva samotářské psi, kteří očividně moc dobře věděli, kam mají namířeno.

Deers je úplně u vytržení u každého mostu. „Takovéhle mosty u nás nejsou. A být u nás, tak je každý národní památkou. A tady po nich normálně chodí. Oni ty mosty prostě umí.“ Tak vždy u každého mostu strávíme několik minut, než si ho prohlídne ze všech stran a rozvášní se o tom, jak je nádherný.

Cesta je dnes dost jílovitá a po tom dešti klouzavá. Vždycky dopředu hlásím „pozor, klouže se to“. „Myslíš tím, že je špatná adheze?” Dneska je to s ním jedna perla za druhou.

Střídavě svítí sluníčko a poprchává. V 11 hodin přicházíme do nám již známé Pamplony. Hladoví zaplujeme do tapas baru, dáme si spoustu dobrot a pozorujeme místní. Každý si dá něco jiného, takže celkem ochutnáme: tortillu (bramborovo-vajíčková vysoká omeleta) s cibulí, tortillu s jamonem a pimoentos (kápie), veka s tuňákovou pomazánkou alá chlebíček, veka s jamonovou pomazánkou alá chlebíček, dvě klobásky na vece a bocadillos (obložená miniveka) s jamonem, omeletou a pimientos.

A ještě jsme si celí žízniví objednali pivo. Jako klasický Češi jsme podvědomě vyhlíželi vychlazenou orosenou dvanáctku v půllitru. Trochu nás dostal, když přinesl skleničku velikosti ideálně pro malé děti. Spíš než pivo to byla pivní limonáda, ale mě to chutnalo.

V Pamploně jsme ještě zašli znovu do té kavárny, kde jsme to pánovi slíbili. Dáváme si klasiku „dos americanos“ a sladkou tečku po obědě. Čas využijeme pro zjištění otevřenosti a neotevřenosti albergue na cestě. Voláme, voláme, nikdo nezvedá. Ale přes booking se mi podaří jedno optimálně vzdálené zarezervovat. Když jim funguje booking, tak musí i ubytování. Pro jistotu ještě píši email. Chopinův klavírní koncert, který tam byl z reproduktorů puštěný, tomu celému dodává na dramatičnosti. Venku leje.

Pamplonu dlouze opouštíme. Já musím poslouchat přednášku o urbanismu, jak je velmi zajímavé, jak nejdříve jdeme tovární oblastí, pak satelitní čtvrtí do historického centra a pak opačně vycházíme z města ven. Strávili jsme ve městě skoro dvě hodiny a už chceme svůj soukromý klid v přírodě.

Pomalu se blížíme ke kopcům s pedantně vyřádkovanými větrnými elektrárnami na hraně kopce. Víme, že nás čeká ještě pěkné stoupání něco kolem 400 metrů, tak se bavíme tím, že odhadujeme, kudy půjdeme. Zvedne se vítr, začne slejvák. Pak vyjde sluníčko. Před očima se nám mění předpověď počasí, jak to kopce stahují. Je to ale krása. Zpívají ptáčci jako u nás na jaře (třeba to jsou ty naše český, co už odletěli za teplem), voda v potůčkách zurčí. A když procházíme pod velkým stožárem vysokého napětí, hezky o kabely zvoní vítr. Je to tak, Camino není jen o krásné přírodě, ale právě i o tom opaku nebo kombinaci obojího. Prostě o všem.

Co je zajímavé, že jsme dnes za celou cestu nepotkali jediného poutníka. Části jsme utekli, část utekla nám. Mě ale zvlášť do kopce moc utíkat nejde. Mám rýmu jako trám (ne, mami, neboj, jsem jen nastydlá, ne, nemám to z té chodby, už jsme s tím přijela v letadle). Každou chvíli musím lovit kapesník a do toho kopce se mi blbě dýchá. Proto trochu víc stavíme.

Těsně před vrcholem Alto del Perdón, kde je monument poutníků (hodně profláklý), se spustí pořádný studený fukejř s lijavcem. Deers oběhne všechny cedule, přečte každou značku, fotí, já pomáhám pánovi, který zachumlaný proti větru osvobozuje sloup. Znáte takové ty místa, jak lidé ověší vším možným a navážou na to fotky, papírky, mašle s vším možným? On to odstřihává a dává do pytlů. Prý to dělá každé dva roky. Je dost upovídaný. Vypráví o monumentu, o pověsti a možná ještě o něčem. Naše španělština ale pochytí jen hrubou kostru. Nabídne se ještě, že nám udělá i fotku. Mně pak věnuje jednu svatojakubskou mušli, co právě odstřihl. Mockrát děkujeme. Potěšíme ho, když na jeho pozdrav „ultreia” odpovíme „et suseia”. Tohle ví asi málo poutníků. Volně přeloženo “Jdi hlouběji a výš!” (myšleno duchovně).

Scházíme dolů a příroda, jako by se celá proměnila. Z hor na nížinu. Kolem cesty jsou políčka a samé remízky z cesmíny s malinkými lístečky. Konečně to začíná vypadat jako španělsko. Tak kde jsou ty pomeranče?

Docházíme do albergue v plném dešti total mokrý. Jen co se za námi zaklapnou velké dřevěné dveře, jako bychom se ocitli v nějaké oáze. Pohodový týpek nám nabízí za hodinu večeři, k tomu hraje španělský rap a celkově to působí velmi přátelskou atmosférou.

Večeřeli jsme se čtyřmi korejci a jedním španělem, který cestuje do Roncesvalles za rodinou na Vánoce. Popíjíme místní navarrské víno a příjemně povídáme. Jako dezert dostaneme nanuk na klacku, který si můžeme sníst u krbu. Španělsko nás nepřestává udivovat. Dobrou!