Camino Francés

30. den – Oceán

Olveiroa — Muxía

35 km (celkem 903 km)

Čekal nás krásný den s pěknou předpovědí. Protože jsme v albergue natáhli šnůru mezi postelemi a sušili všechno mokré, ráno jsme měli co dělat, abychom to rychle sbalili. A jako když přepneš vypínač, venku se rozpršelo a zase začal vítr. Koukli jsme se na sebe. Počkáme, haha.

A vyplatilo se. Než se rozednilo, opravdu přestalo pršet.

Popřáli jsme všem „buen camino“ a vyrazili jsme. Ve vzduchu byl cítit ještě ten déšť, ale jinak po slejváku ze včera ani památky. Vypadalo to, že bude snad i jasno. Bylo 8 stupňů.

Na zahřátí jsme měli přichystaný docela pěkný kopec. Udržujeme svižné tempo nahoru, rozdýcháváme se, za chůze pomalu protahujeme všechny končetiny a nahoře se kocháme parádním ranním výhledem do údolí. Vítá nás nový den.

Máme tak na pilno, že si ani nevšimneme, že je tu s námi na vyhlídce pes. Vypadá jako velké štěně, bez obojku, s milým výrazem ve tváři. Vzpomeneme si na hezký zážitek s Torgou z Camina Portugués a jdeme dál. Pes se ale rozhodl, že půjde s námi taky. Moc si ho nevšímáme, ale on se kolem nás stále motá. Už je to jasné, je to druhá Torga. Pes, který doprovází poutníky na svém úseku Camina.

„Víš, proč si nás vždy vyberou takovýhle hodní psi?“ ptá se mě Deers se širokým úsměvem. Netuším.

„Protože jsem ztělesněním pozitivní energie,“ odpovídá.

Haha.

Věřili jsme, že v nejbližší vesnici si ho někdo odchytí nebo tam zůstane s jiným psím kamarádem. To Deersovo ztělesnění pozitivní energie asi pěkně zesílilo, protože jak jsme přišli do vesnice, hned se Torga 2 vrhla k jinému volně běhajícímu psovi. Jako bych je slyšela: „Čau kámo, hele, tyhle dva jdou na super prochajdu, poď taky, já s nima jdu už tři kiláky a je to fajn.“

Tak jsem šli už se dvěma.

Bavíme se představou, jak nás někdo za tři hodiny vidí se smečkou deseti psů a ptá se, proč jdeme s tolika psy. My jen pokrčíme rameny a „my nic, my jen prošli deseti vesnicemi.“

Pak trochu sprchlo. Mysleli jsme, že to psy zastaví. Nezastavilo. Bylo jim to jedno.

Dneska nás čekal důležitý bod cesty. Rozdvojka, do Finisterre a do Muxía. Takový milník, který rozděluje naši cestu. Od Santiaga sem to půjdeme ještě na druhou stranu zpátky. Od teď dál už jen oklikou zpět k tomuhle rozcestníku. Psi nám k tomu vesele dovádí. Nakonec v další vesnici si toho světlého někdo odchytil. Asi se znali. Ale Torga 2 s námi šla stále.

Když jsme zašli do baru na rychlé americano, už jsme ji pak neviděli. Šla s námi dobrých deset kilometrů.

V baru jsme byli kolem jedenácté hodiny. Máme na to asi čuch, protože zase dávali Cobru 11. My na celém Caminu Francés po barech dopoledne shlédneme snad všechny díly Cobry 11! Haha.

Po dešti se udělala hezká dvojitá duha. Sundali jsme bundy, vysvitlo sluníčko a bylo nádherně. Všude tedy mokro, ale krásně. Voda všude zurčela, ptáci křičeli a my šli samou lesní cestou. Jen to cvrlikání cikád tu nějak chybí. Les budí dojem, že to tu v létě musí celé řvát cikádami, ale zpívají tu jen vrabci. Šlo se nám hezky zlehka.

Hortenzie skoro jako člověk, kaly ve škarpě a kanálech, nic nového. Co jsme ale viděli jako kuriozitu, bylo tohle skladiště na kukuřici. Má 27 metrů na délku! Normálně to má čtyři maximálně pět metrů.

Jak jsem psala, dnes jsme šli hodně přírodou a většinou v knoflíkovém lese. Každou chvílí jsme na horizontu očekávali obzor oceánu, ale ten se do poslední chvíle schovával za kopce.

Ve 14:47, když už nám zbývá necelých osm kilometrů, ho vidíme. Hurá! Po 30 dnech z Francie docházíme až k té velké slané louži na druhém konci Španělska. Máme velkou radost.

Muxía je malé přístavní a rybářské městečko s kostelem u moře. Je zvláštní být u moře při 11 stupních a v rukavicích. Prostě si jako u moře nepřipadáte. Nasáváme vzduch, ale žádnou sůl ani rybinu necítíme. Ráda bych aspoň ochutnala, zda to dobře osolili, ale moře je hodně rozbouřené a špinavé. Tak ochutnám až na konci Světa.

Kostel a jeho okolí s dunivým příbojem v nás zanechalo silný zážitek. Ta vzdálenost by se dala přelétnout za hodinu letadlem, za den autem. My to sem šli pěšky měsíc. Snažíme se obsáhnout v hlavě tu dálku a všechny zážitky, ale nejde to. Je to prostě moc daleko. Možná časem, ale teď nám přijde, jako bychom byli na cestě už půl roku.

Costa da Morte dostalo svůj děsivý název zejména kvůli tomu, že jej svými hrozivými vlnami omývá temně modrý Atlantický oceán. Drsné podmínky u pobřeží pohřbily hned několik lodí. V živé paměti tady místní ještě mají třeba havárii ropného tankeru Prestige, který silná bouře v roce 2002 dokonce rozlomila. V důsledku neštěstí uniklo do moře na 77 000 tun ropy.

V albergue jsme čtyři z toho my dva. Užíváme si tuto nemasovou záležitost. Je to fajn a teče teplá voda. A jako jediná holka mám zase celé wc a koupelnu pro sebe. Ale Deers toho pěkně využívá a hraje si na holku se mnou. Stejně je to luxus.

A zítra se budeme hlásit z konce Světa!

2 komentáře u „30. den – Oceán“

  1. Dixi říká:

    Před měsícem 17.jste se vydali na cestu. Jakobyto bylo včera..😋S tou energií má Deers asi pravdu,proto ti psi.Taky poznají hodné lidi ! Tak se těším na ten Konec Světa a zdravím 👍👍👍

  2. Luke říká:

    👍👏🙂

Napsat komentář: Luke

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *